Bonjour, Lenka

8. 5. 2015

Minulý prodloužený víkend jsem strávila ve Francii. Celkem spontánní výlet, jehož původní cíl Würzburg se z čista jasna proměnil ve Štrasburk a Würzburg  se stal mezi-destinací místo plánovaného Mnichova, se dal docela snadno uskutečnit. Chce to jenom kamarády a kamarády kamarádů a blablacar – a nejen ten nádherný, osobitý, šarmem oplývající a harmonii vyzařující Štrasburk, ale právě i tyhle dvě výše zmíněné součásti cesty udělaly z obyčejného výletu nezapomenutelný zážitek.

Jediná věc, která se nedá ovlivnit, je počasí. Tady nepomůžou ani kamarádi ani kamarádi kamarádů. Jde o čistou náhodu. A jak to tak bývá, druhý den mého pobytu pršelo, resp. lilo jako z konve. Ale já jsem optimisticky smýšlející člověk a taky nejsem z cukru, aby mě pár kapek mohlo zničit, a tak jsem se vydala do centra, zjistit, jak se pohodoví štrasburští Francouzi vypořádávají s takovou výzvou, jako je déšť: ležérně, klidně, vychutnávajíc si víno venku pod stříškami malých kaváren a restaurací a užívajíc si života. Oproti tomu bylo dost zajímavé sledovat turisty. Dovednost multitaskingu byla rázem tvrdě testována – v jedné ruce deštník, na kterém bylo často napsáno Amsterdam nebo Berlin, což vzbuzovalo jisté pochybnosti o správnosti města, v druhé ruce foťák, což už mnohým dělalo problém, ale ten nejhorší případ byli ti, kteří k tomu chtěli ještě zkoumat příruční mapu a jíst croissant.

Ten milý štrasburský kamarád našeho jiného francouzského kamaráda, který dělá momentálně Evropskou dobrovolnou službu v Berlíně, se jmenoval Francois, mluvil jen francouzsky a trošičku anglicky se silným roztomilým francouzským přízvukem, přívětivě nás přijal do svého malého bytu k přespání, stal se naším průvodcem při prohlídce města, při poznávání štrasburského nočního života, byl profíkem ve francouzských vínech a sýrech a nejohleduplnějším hostitelem, kterého jsem kdy poznala – po náročném dni a noci, padnutí do postele a usnutí jako mimina jsme ho totiž druhý den ráno našli spícího ve vaně s polštářkem v ruce. To nám vysvětlil tak, že nám chtěl věnovat více místa. Buď byl předešlý den pro Francois ještě náročnější než pro nás a spaní ve vaně mělo vlastní důvody, nebo je ten nejlepší hostitel na světě. Každopádně já jsem se cítila jako ten nejhorší host na světě, když jsem viděla, jak se Francois se zády zformovanými do tvaru vany téměř nemohl hýbat.

K městu jen krátce – nádhera. S vynikajícími víny, sýry, croissanty a bagetami – o tom žádná diskuse. Ale co bych měla ještě zmínit, je, že tady může člověk potkat celkem divné lidi, ačkoli někdo by řekl spíše zajímavé nebo prostě jinak vypadající. Jeden pán, který byl velký a statný a měl hrb, červený nos a kozačky, měl fialovo modrý dudlík střední velikosti pro pokročilá batolata (můj synovec měl stejný typ, když mu bylo přibližně osm měsíců – ale v puse, samozřejmě) protažený uchem. Kdyby měl tenhle pán v uchu třeba visací zámek nebo obří hřebík, pasovalo by to k němu víc a pak bych taky možná řekla: „Zajímavý“, ale v tomhle případě musím skutečně konstatovat: „Divný“.

V neděli jsem měla štěstí a našla jsem blablacar, které jelo přímo ze Štrasburku do Regensburku. Přijelo velké pěkné auto s opravdovým vojákem za volantem. Jmenuje se Alex a pracuje u armády, byl v Afghánistánu, řídí tank a jiné obrovské válečné věci (což minimálně vysvětluje jeho velké auto) a byl tak milý, že trpělivě a vcelku vtipně odpovídal na všechny moje trapné, zvědavé, otravné dotazy jako: „Co jí vojáci? Jak vypadá tvůj „normální“ pracovní den? S kolika dalšími vojáky bydlíš v kasárnách? Co děláte po večerech? Jaké to bylo v Afghánistánu? Nemáš strach, že tě pošlou zase do války? Co říkáš na situaci na Blízkém Východě? A na Ukrajině?...“ atd. Zajímavé. Každopádně  pro mě, jakožto člověka, který měl poprvé v životě tu čest, setkat se s vojákem. A tak těch 6 hodin jízdy včetně kolony hezky rychle uteklo.

Je spousta věcí, které se za posledních 14 dní staly a které by zabraly další 4 stránky. Jedna z těch nejlepších situací byla v Drážďanech při jedné velké pompézní akci Tandemu, kam jsme my, 7 seriózních, reprezentativních tandemáckých dam, dorazily minibusem a chtěly jsme zaparkovat v podzemních garážích s nízkými stropy, malými parkovacími místy, úzkými uličkami a ještě užšími průjezdy. Už dávno ne 7 seriózních dam vylezlo po 40-ti minutách marných a jednom vydařeném pokusu z auta s křečemi v břiše a slzami v očích od smíchu – štastné a rády, že jsme to zvládly.

A spousta dalších věcí. Já se s vámi teď už ale musím rozloučit.

Zdravím vás z deštivého Regensburku a zase příště

Lenka

 

 

 

Témata: Blog

Bonjour, Lenka

8. 5. 2015

Am letzten verlängerten Wochenende war ich in Frankreich. Ein ziemlich spontaner Ausflug, dessen Ziel Würzburg sich aus heiterem Himmel in Strasbourg und dessen Zwischen-Destination München sich in Würzburg verwandelt, kann man im Ganzen einfach verwirklichen. Man braucht nur Freunde und Freunde von Freunden und blablacar – und nicht nur die wunderschöne, eigenartige, vor Charme strotzende und Harmonie ausstrahlende Stadt Strasbourg, sondern auch gerade diese zwei oben genannten Bestandteile der Reise haben einen normalen Ausflug in ein unvergessliches Erlebnis verwandelt.

Das Einzige, was man nicht regeln kann, ist das Wetter. Dabei helfen weder Freunde noch Freunde von Freunden. Hier geht es rein um Zufall. Wie das so ist, hat es den zweiten Tag unseres Aufenthalts ganz heftig geregnet. Aber ich bin ein optimistisch denkender Mensch und bin nicht aus Zucker gebaut, als dass ein paar Tropfen mich zerstören könnten, deshalb bin ich los zum Stadtzentrum gegangen, um herauszufinden, wie die lässigen Strasbourger Franzosen diese Herausforderung namens Regen meistern: Leger, ruhig, unter kleinen Dächern von gemütlichen Cafés  und Restaurants Wein draußen trinkend und das Leben genießend. Demgegenüber war es ganz interessant, die Touristen zu betrachten. Die Multitasking-Fähigkeiten wurden hart geprüft – ein Regenschirm in einer Hand, oft mit Worten wie Amsterdam oder Berlin beschriftet, was mich über die Richtigkeit ihres Reiseziels nachdenken ließ, eine Kamera in der zweiten Hand, was manchmal  schon Schwierigkeiten brachte, aber die schlimmsten Fälle waren diejenigen, die noch eine Stadtkarte halten und ein Croissant essen wollten.

Der nette Strasbourger Freund von unserem französischen Freund, der momentan einen Europäischen Freiwilligendienst in Berlin macht, hieß Francois, sprach nur französisch und ein bisschen Englisch mit ganz starkem, liebenswürdigem französischen Akzent, nahm uns nett zum Übernachten in seiner kleinen Wohnung auf, wurde unser Guide für die Stadtbesichtigung, für das Nacht-Leben-Erleben, Profi in Sachen französischer Weine und Käse und die rücksichtsvollste Person zu seinen Gästen, die ich je kennengelernt habe – nach dem anstrengenden Tag und der Nacht und dem Einschlafen wie Babies haben wir ihn nämlich am nächsten Morgen in der Badewanne schlafend mit einem Kissen im Arm gefunden, was er nachher so erklärte, dass er uns mehr Platz schenken wollte. Entweder war der vorherige Tag für Francois noch anstrengender als für uns und die Übernachtung in der Badewanne hatte eigene Gründe, oder er ist der beste Gastgeber der Welt. Auf jeden Fall habe ich mich wie der schlechteste Gast der Welt gefühlt, vor allem, als ich gesehen habe, wie sich Francois mit seinem neuen Wanne-geformten Rücken fast nicht bewegen konnte.

Zu der Stadt nur kurz und knapp - Wunderschön. Mit köstlichen Weinen, Käsesorten, Croissants und Baguettes – darüber gibt es nichts zu diskutieren. Aber was ich noch hinzufügen muss, man kann hier ziemlich komische Menschen treffen, obwohl jemand anders vielleicht eher interessante oder einfach anders aussehende Menschen sagen würde. Ein Mann, der groß und stark war und einen kleinen Buckel, eine rote Nase und Stiefel hatte, wurde von einem Schnuller mitlerer Größe und lila-hellblau-farbig für fortgeschrittene Krabbelkinder in seinem Ohr geschmückt (mein Neffe hatte genau das gleichen Modell, als er ungefähr 8 Monaten alt war – aber im Mund, natürlich). Wenn dieser Mann sein Ohr mit einem Hängeschloss oder z.B. einem großen Nagel durchlöchert hätte, hätte es besser zu ihm gepasst und dann würde ich vielleicht sagen: „Interessant“, aber so muss ich wirklich konstatieren: „Komisch“.

Am Sonntag hatte ich echt Glück und habe ein blablacar gefunden, das direkt von Strasbourg nach Regensburg gefahren ist. Es kam ein großes schönes Auto mit einem richtigen Soldaten am Steuer. Er heißt Alex und arbeitet beim Militär, er war in Afghanistan, fährt Panzer und andere riesige Kampfdinger (was zumindest sein großes Auto klärt), und war so nett, dass er alle meine nervigen neugierigen peinlichen Fragen wie: „Was essen die Soldaten? Wie sieht dein „normaler“ Arbeitstag aus? Mit wievielen Männern wohnst du in die Kaserne? Was macht ihr abends? Wie war es in Afghanistan? Hast du Angst, dass du wieder in einen Krieg geschickt werden kannst? Was sagst du zu der Situation im Nahen Osten? Und in der Ukraine?...“ usw. ganz ruhig und oft auch witzig beantwortet hat. Interessant. Für mich auf jeden Fall. Und so sind die 6 Stunden der Fahrt - Stau inklusive - ganz schnell vergangen.

Es sind ganz viele Sachen in den letzten 14 Tagen passiert, die weitere 4 Seiten brauchen würden. Eine der besten Situationen war die in Dresden bei einer großen pompösen Veranstaltung von Tandem, wo wir, 7 seriöse, repräsentative Tandem-Damen, mit einem Minibus angekommen sind und in der Tiefgaragen mit niedrigen Decken, schmalen Parkplätzen und Durchfahrten und noch schmaleren Straßen parken wollten. Nicht mehr seriöse 7 Damen sind nach 40 Minuten vergeblicher Versuche und einem gelungenen mit Krämpfen und Tränen von Lachen aus dem Minibus ausgestiegen – froh und glücklich.

Und viel Anderes. Ich muss mich jetzt aber verabschieden.

Herzliche Grüße aus dem verregnetem Regensburg und bis nächstes Mal

Lenka

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Studium Studium Semináře Seminare Blog Blog Stipendia Stipendien Kultura Kultur Cestování Reisen Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Němčina Deutsch Stáže & práce Praktikum & Arbeit News News Čeština Tschechisch