Dojmy jedné dobrovolnice, 7. část - Konec „Kašperl proVokativ“

10. 7. 2013

Že je škola nudná? Ale kdepak! Rozhodně ne u nás. To jsme dokázali naším asi padesátiminutovým loutkovým divadlem.

 

Strávili jsme spolu dva díly projektu „Kašperl proVokativ“ a stala se z nás dobrá parta, která vyhlížela konec našeho společného snažení napůl zvesela, napůl smutně. Ostatně teď budeme spolu naposledy. Ale na loučení jsme myslet nechtěli.

Naplánována byla tři vystoupení, na něž jsme museli naši už částečně hotovou hru dopilovat. První čtyři dny jsme strávili v ubytovně mládeže ve Wunsiedelu. Tady nic a nikdo neodváděl naši pozornost. Ani počasí. Skoro pořád totiž pršelo. A pak už nás čekalo představení ve škole, nikoli ovšem jediné toho dne. Večer bylo na programu ještě jedno, tentokrát nejenom pro žáky. Zejména při našem prvním vystoupení, kde nechyběl rozhlas, jsme byli všichni napnutí. Během zkoušek nás už navštívili jiní novináři.

Během dalších představení se z nás pomalu stávali mazáci. Pokaždé jsme se ale museli přizbůsobit novým podmínkám. Naše představení totiž nebylo úplně klasické. Zaprvé šlo o divadlo loutkové, zadruhé se krátké scény mezi loutkovými pasážemi odehrávaly „ve třídě“.

Obsahově jsme se zabývali předsudky vůči Čechům a Němcům, které jsme často ztvárňovali přehnaně nebo jsme je zpochybňovali. Vedle toho se objevilo i téma provokace: Kde se objevuje provokace, kdo je provokatér a proč lidé provokují? Všechny tyto otázky jsme pokládali našemu publiku v navazující diskuzi.

V noci z pondělí na úterý jsme přenocovali v jistém obecním domě, kde jsme se všichni cítili výtečně a bylo o nás skvěle postaráno. Bohužel jsme tam zůstali jenom jednu noc, příliš krátkou, protože byla koneckonců poslední. Ráno jsme pokračovali do Marktredwitzu, k našemu poslednímu výstupu.

Na loučení jsme ale ještě pořád nemysleli. Až jsme se uklonili, uvědomila jsem si, že toto bylo naše společné „naposledy“. Krásně jsme spolu srostli, vyrojily se dokonce vtipy, jimž by nikdo zvnějšku nerozuměl, a spolu jsme realizovali divadelní hru. A to by teď jako mělo skončit? Prostě jenom tak? Jak nás ale v následném rozhovoru ujistila vedoucí Čojče, nebude to tak, že už se prostě neuvidíme. Je tu mžnost setkat se s ostatními během jiných projektů Čojče.

Jako zázrakem se dokonce prodralo skrze mraky sluníčko. Díky tomu se povedla nádherná skupinová fotka v záři slunce. Potom už nás vlak odvezl domů, do našeho všedního života.

10. července 2013, Sarah Müller

Témata: Blog

Impressionen einer Freiwilligen, Teil 7 - „Kašperl proVokativ“ geht zu Ende

10. 7. 2013

Schule ist langweilig? Nicht bei uns! Das bewiesen wir mit unserem ca. fünfzigminütigen Theater-/Marionettenstück.

 

Zwei Projektteile des Čojč-Projektes „Kašperl proVokativ“ hatten wir nun schon gemeinsam miteinander verbracht und waren zu einer guten Truppe zusammengewachsen, die nun dem letzten Teil des Projektes mit einem lachenden und einem weinenden Auge entgegen sah. Schließlich würde das hier das letzte Mal sein, wo wir zusammen sein würden. Doch an Abschied wollten wir erst mal nicht denken. Drei Auftritte standen an und für diese mussten wir an unserem Stück, das wir teilweise schon hatten, noch arbeiten. Die ersten vier Tage verbrachten wir in der Jugendherberge in Wunsiedel. Hier lenkte uns nichts und niemand ab, nicht einmal das Wetter, denn es regnete fast durchweg. Dann kam der erste Auftritt in einer Schule, doch es würde nicht der einzige an diesem Tag bleiben. Abends hatten wir noch einen, zu dem alle, nicht nur Schüler, kommen konnten. Besonders bei unserem ersten Auftritt waren wir alle aufgeregt, bei dem auch noch der Rundfunk anwesend war, zuvor hatte uns schon bei unseren Proben ebenfalls die Presse besucht. Die anschließenden Auftritte liefen nach dem ersten Auftritt routinierter ab. Jedes Mal mussten wir uns auf die neuen Umstände einstellen, denn unser Stück war kein klassisches. Zum einen hatten wir ein Puppentheater und zum anderen einen „Klassenraum“, in dem sich ebenfalls kurze Szenen immer zwischen den Marionettenstücken abspielten. Inhaltlich ging es viel um Vorurteile gegenüber Deutschen und Tschechen, die wir oft übertrieben darstellten bzw. sie infrage stellten. Zudem handelte unser Stück auch von Provokation, wo diese auftritt, wer Provokateur ist und warum man provoziert. All diese Fragen stellten wir in der anschließenden Diskussion dem Publikum. Von Montag auf Dienstag übernachteten wir in einem Gemeindehaus, wo wir uns alle sehr wohl fühlten und wirklich wunderbar umsorgt wurden. Leider blieben wir nur eine Nacht, doch diese war nur sehr kurz, da es schließlich unsere letzte war. Frühmorgens ging es weiter nach Markredwitz, zu unserem letzten Auftritt. Doch immer noch war an Abschied nicht zu denken. Erst als wir uns verbeugten, wurde mir dann doch bewusst, dass dies das letzte Mal sein würde, wo wir alle zusammen waren. Wir waren schon zu einer lustigen Truppe zusammen gewachsen, hatten eigene Insiderwitze entwickelt und gemeinsam ein Theaterstück mit viel Arbeit auf die Beine gestellt. Und das sollte nun vorbei sein? Einfach so? Nun ganz so, dass wir uns nie mehr wiedersehen werden, sei es ja nicht, wie uns die Geschäftsführerin von Čojč im anschließenden Gespräch deutlich machte. Schließlich gäbe es die Möglichkeit, die anderen bei weiteren Projekten von Čojč wieder zu treffen. Wie durch ein Wunder brach sogar die Sonne aus den Wolken hervor, sodass wir ein wunderschönes Gruppenfoto im Sonnenschein machen konnten, bevor uns der Zug wieder nach Hause und in unseren Alltag zurück brachte. 10.07.2013, Sarah Müller

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Čeština Tschechisch Semináře Seminare Kultura Kultur Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Studium Studium Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Blog Blog Stáže & práce Praktikum & Arbeit Němčina Deutsch News News Cestování Reisen Stipendia Stipendien