Dojmy jednoho dobrovolníka

11. 11. 2011

Zda najdete pravidelně postřehy a příběhy ze života tří dobrovolnic starajících se o portál ahoj.info.

Jelikož se uplynulý týden konalo hned několik pro nás důležitých akcí na německé straně, byla jsem od pondělí až do neděle v Německu. Prvním pracovním setkáním byla plánovací klausura Tandemu v Bad Alexandersbadu, na které jsme probírali a konkretizovali naše plány na nadcházející rok. Věřím, že v nich jsou nápady,  které se vám budou líbit! Ve čtvrtek jsme pak jeli do Waldmünchenu, kde jsme měly schůzku s odborníkem na semináře Tobiasem. A na závěr jsme se ještě já a Barča účastnily víkendového školení Junior týmu Tandemu v Regensburgu. Nechci vás ale nudit suchopárným referátem o všech těchto akcích. Raději se s vámi podělím o své myšlenky a dojmy ze zpáteční cesty z Regensburgu do Plzně.

Ta byla totiž komplikovanější, než by se mohlo zdát: přestup ve Schwandorfu, Furthu im Wald a k tomu ještě v Domažlicích. Poté, co jsem přesedla na vlak ve Furthu im Wald, už zase za 5 minut zastavoval na dalším nádraží, tentokrát už v Česku. Že jsem v jiné zemi jsem si ale uvědomila jen podle toho, že se změnil jazyk nápisů na nádražích, žádný jiný rozdíl jsem vůbec nezaznamenala. Okolí trati, kudy vlak projíždí, je nádherné – všude kolem jen malebná, idylická krajina. Náš malý vláček se stále prokličkovává lesem. Žádné hranice na dohled, široko daleko jen zlaté koruny stromů a nádherně zbarvené listí. Kde tedy leží ta hranice, která podle nás rozděluje Německo a Česko, ale taky Němce a Čechy? Je to snad jazyk? Dříve býval jednou z mála indicíí...

Náš průvodčí je starší pán s hustým plnovousem a brýlemi. Usmívá se na všechny tak přátelsky, že kdybych mohla, hned bych si ho vybrala za dědečka. Mluví česky. Poděkuji mu – svou lámanou češtinou, kterou jsem se stihla za poslední měsíc naučit – za kontrolu jízdenky. Na oplátku se na mě znovu srdečně usmívá. Pak už je tu nádraží v Domažlicích – to byla opravdu jen chvilka! Rychle vystupovat. Já a moje italská spolucestující jsme ale byly poslány „mým dědečkem“ zase zpátky do vlaku. Pečlivě naše jízdenky zkontroloval a snažil se nám vysvětlit, že chceme-li do Plzně, máme zůstat ve vlaku ještě sedět. Trošku nejistě jsme ho poslechly a znovu nastoupily do stejného vlaku. Když jsme se opět rozjeli, přišel průvodčí za námi a znovu nám vše vysvětloval. Nerozuměly jsme, co přesně říká, ale pochopily jsme, co máme dělat. Jak by taky mohl člověk nevěřit takovému přátelskému průvodčímu! Zůstal s námi sedět a nepřestával se usmívat. Na dalším nádraží už ale přestoupit musíme, jak nám průvodčí vysvětlil. Nešlo ho špatně pochopit, ačkoli na nás mluvil česky. Doprovodil nás ještě pár metrů a ukázal nám vlak, se kterým se dostaneme do Plzně. Poděkovaly jsme a rozloučily se. On nám ještě zamával, stále s širokým úsměvem na tváři.

Je tedy jazyk ta hranice? Já tvrdím, že není. V této situaci jsme používali tři různé jazyky a když jsem se podívala na naproti mně sedící Italku, došla jsem k závěru, že pro nás jazyk žádnou hranicí nebyl. Jazyk se dá nanejvýš přirovnat k překážce v parkuru, kterou je třeba překonat. Myslím, že nám třem se to podařilo výborně. Otázka, kde tedy leží ona hranice, mi zůstává stejně nezodpovězená, jako byla na začátku, a obávám se, že dnes už ani žádnou odpověd nenajdu.

Pokud ji někdo z vás zná, tak se o ni se mnou a se všemi ostatními podělte, prosím. Moje další cesta se už ale blíží a snad po ní budu k odpovědi zase o malý krůček blíž.

11. listopadu 2011, Nicole Hildebarndt

Témata: Blog

Impressionen einer Freiwilligen Teil 1

11. 11. 2011

Hier findet Ihr in regelmäßigen Abständen Eindrücke und Geschichten aus dem Leben der drei ahoj.info-Freiwilligen.

Die vergangene Woche habe ich auf Grund verschiedener Termine in Deutschland verbracht. Zuerst war da zum Beispiel die Tandem-Planungsklausur in Bad Alexandersbad, auf der wir unsere Pläne für das kommende Jahr besprochen und konkretisiert haben. Und ich glaube, dass da einiges dabei ist, was Euch gefallen dürfte. Danach ging es nach Waldmünchen, wo wir uns mit unserem Seminarspezialisten Tobias getroffen haben. Und zu guter Letzt haben Barča und ich noch an der Tandem Juniorteam-Schulung in Regensburg teilgenommen. Trotz der Fülle der Ereignisse, möchte ich hier aber keinen Bericht über all diese Veranstaltungen abliefern, sondern viel mehr Eindrücke und Überlegungen meiner Rückreise Regensburg-Pilsen teilen.

Diese gestaltete sich komplizierter als anfangs vermutet: Umsteigen in Schwandorf, Furth im Wald und dann nochmal in Domažlice. Ich wechselte also gerade noch den Zug in Furth im Wald, als er auch schon keine 5 Minuten später an der nächsten Station hielt. Diesmal jedoch schon in Tschechien. Den vermeintlichen Unterschied würde ich gar nicht bemerken, hätte sich nicht urplötzlich die Sprache der Bahnhofsbeschriftungen verändert. Die Strecke ist schön, man könnte sie als malerisch oder idyllisch bezeichnen. Beständig schlängelt sich unser kleiner Zug durch die Wälder. Keine Grenze in Sicht, weit und breit nur goldene Baumkronen und buntes Laub zu sehen. Wo also liegt diese Grenze, von der wir meinen, dass sie Deutschland und Tschechien, aber auch Deutsche und Tschechen trennt? Ist es also die Sprache? Kurz zuvor war sie noch das einzige Indiz auf den Länderwechsel.

Unser Schaffner ist ein älterer Herr mit dichtem Vollbart und Brille. Sein Lächeln ist so freundlich, dass ich mir den Mann als Opa aussuchen würde, wenn ich könnte. Er spricht Tschechisch. Ich bedanke mich bei ihm, dank den überschaubaren bisher erlernten Brocken Tschechisch, für das Kontrollieren meiner Fahrkarte. Erneut lächelt er sehr herzlich in meine Richtung. Da kommt schon der Bahnhof von Domažlice – das ging schnell! Raus aus dem Zug. Meine italienische Mitstreiterin und ich werden von meinem Wunsch-Opa aber auf direktem Weg zurückgeschickt. Aufmerksam hat er also unsere Fahrkarten kontrolliert und macht uns verständlich, dass es nach Pilsen wieder zurück in den Zug geht. Wir folgen etwas verunsichert seinen Anweisungen und steigen wieder ein. Er kommt nochmal zu uns, setzt sich neben die Italienerin und gibt uns weitere Details. Seine Worte verstehen wir nicht, aber wir verstehen in etwa was wir tun sollen. Wie könnte man dem freundlichen Schaffner auch misstrauen. Er bleibt bei uns sitzen und schenkt uns ein weiteres, ausgedehntes Lächeln. Der nächste Bahnhof ist dann aber für uns bestimmt. Dies macht er uns unmissverständlich klar – auf Tschechisch wohlbemerkt. Er begleitet uns noch ein paar Meter und zeigt uns den Zug, der uns nun nach Pilsen bringen soll. Wir danken ihm und verabschieden uns. Er winkt uns noch lächelnd hinterher.

Ist die Sprache also die Grenze? Ich sage nein. Drei verschiedene Sprachen haben an dieser Situation teilgenommen und wenn ich die Italienerin dort schräg gegenüber von mir im Zug nach Pilsen sitzen sehe, so muss ich zu der Schlussfolgerung kommen, dass die Sprache keine Grenze für uns war. Man könnte sie höchstes mit einem Hindernis in einem Parcours vergleichen, das es zu überwinden gilt. Ich würde behaupten, dass uns dreien dieses Meisterstück gelungen ist. Die Frage nach der Grenze ist für mich also nach wie vor unbeantwortet und ich befürchte, dass ich heute wohl auch keine Antwort mehr finden werde.

Wenn jemand von Euch sie kennt, dann teilt sie doch bitte mit mir und allen anderen. Ansonsten ist die nächste Reise auch nicht allzu fern und vielleicht komme ich der Antwort wieder ein Stück näher.

11.11.2011, Nicole Hildebrandt

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Blog Blog News News Kultura Kultur Semináře Seminare Stáže & práce Praktikum & Arbeit Čeština Tschechisch Němčina Deutsch Studium Studium Cestování Reisen Stipendia Stipendien