Tři kroky k úspěchu – rychlokurz: Jak být důležitým

20. 11. 2014

Možná bych měla předem vysvětlit, že jsem ještě před půl rokem chodila na střední školu, tak jako miliony jiných školáků. Neměla jsem čas, cítit se důležitě. Neměla jsem ani čas, cítit se nedůležitě. Necítila jsem se v tomto ohledu vlastně nijak – prostě jsem tu byla.

Ale najednou je to jinak. Najednou jsem zvaná na slavnostní otevření, na autorská čtení a další podobné důležité oficiální záležitosti. Je to velmi zajímavé a napínavé a mám z toho velikou radost, ale má to jeden háček: kolem mě jsou jen samí důležitě vypadající lidé. Jen já se pořád ještě necítím být důležitá. A abych si nepřipadala naprosto postradatelně pořád, vyvinula jsem rychlokurz důležitosti, kterým se od teď přesně řídím.

1. Nenosit pohorky

Mám ráda své nové, kožíškem vycpané zimní boty. Jsou měkké a teplé a pohodlné a jsou mým kouskem Plzně – doma bych je totiž nepotřebovala, tam nejsou hory, tam je jen moře. Proto je nosím skoro každý den. Na oficiálních akcích se ovšem člověk v takovýchto botách cítí jako oteklý hroch mezi gazelami v lakýrkách a lodičkách. Proto je od té doby nechávám doma a místo toho mrznou mé nohy cestou domů a prsty se zbarvují do modra, takže se pak hodí k mým namodro obarveným konečkům vlasů, čímž vlastně vytvářím rovnou taky nový trend.   

2. Mluvit potichu a slušně

Můj táta je námořník. Nosí plnovous a mořské počasí se mu odráží ve tváři. Má rád pivo, nejradši Jever, který je stejně tak frísky trpký jako on. Můj táta je všechno možné, jen tichý rozhodně není. Ne jen, že vypadám jako on bez vousů, bohužel jsem zdědila  i hlasitost jeho mluvy. Prostě mluvím nahlas. Taky se směju nahlas. Jen se bohužel směju a mluvím o tématech, která pokládá většina obyvatelstva za společensky irelevantní a nevhodná. Takže se teď zkouším odnaučit vyprávět vtipy o tučňácích minimálně v kultivované společnosti. Když se totiž na všichny ty důležitě vypadající lidi tak podívám, většinou stejně jen tak stojí a přikyvují.

3. Nevrhat se na jídlo a sekt pouze srkat

Pokud mám být skutečně upřámná, to nejlepší na takovýchto akcích je jídlo. Všechny ty hory sendvičů a chuťovek a zákusků, které si člověk prostě jen tak vsune do úst – toho nebudu mít nikdy dost. To jediné smutné na tomhle jídle je, že po zahájení musí člověk ještě čekat tak půl hodiny. Nikdo kromě mě totiž nevypadá, že by měl touhu se na to božské jídlo okamžitě vrhnout. Také se zdá, že všichni lidé kromě mě celý večer srkají jednu skleničku sektu – a ne sedmou. V plánu mám tedy ovládat se. Což je téměř ještě složitější, než ta věc s tučňáky.

Na tomto místě bych chtěla vytvořit váženou teorii, že to nejdůležitější na tom, být důležitý, není být důležitý samo o sobě, nýbrž důležitě se cítit. A pak už to není vůbec tak složité – především ne, když si člověk už jen uvědomí, že píše tenhle blog, protože mám takový pocit, že by to, co píšu, mohlo být pro ostatní lidi zajímavé a zábavné a tím i důležité – čímž bych byla i já důležitá. A když se cítím dostatečně důležitá, psát blog, proč pak necítit se tak rovnou i na oficiálních akcích? A když se tak cítím, nejsem už jen díky tomu téměř důležitá?

Při tomto komplexním myšlenkovém pochodu bych vás ráda nechala samotné – ale dívejte se důležitě, zatímco o tom budete přemýšlet!

Tak zase příště,

Annika

Témata: Blog

In drei Schritten zum Erfolg - ein Crashkurs im Wichtigsein

20. 11. 2014

Vielleicht sollte ich vorweg erklären, dass ich bis vor einem halben Jahr noch zur Schule gegangen bin, so wie drölfmillionen andere Schüler auch. Ich hatte keinerlei Zeit, mich wichtig zu fühlen. Ich hatte auch keinerlei Zeit, mich unwichtig zu fühlen. In der Hinsicht habe ich mich eigentlich gar nicht gefühlt – ich war halt einfach da.

Aber auf einmal ist das anders. Auf einmal werde ich zu feierlichen Eröffnungen, zu Lesungen und sonstigem offiziellen Zeugs eingeladen. Das ist hochinteressant und spannend und ich freue mich darüber, nur hat die Sache einen Haken: Um mich herum sind dann nur wichtig aussehende Leute. Nur ich, ich fühle mich immer noch nicht wichtig. Und damit ich mir nicht weiter völlig fehl am Platze vorkomme, habe ich einen Crashkurs im Wichtigsein entwickelt, den ich ab jetzt immer genauestens befolge.

1. Keine Wanderschuhe anziehen

Ich mag meine neuen dick gefütterten Winterschuhe. Sie sind weich und warm und bequem, und sie sind mein Stück Pilsen – zuhause bräuchte ich sie schließlich nicht, da gibts keine Berge, da gibt es nur den Deich. Darum trage ich sie fast jeden Tag. Auf offiziellen Veranstaltungen aber fühlt man sich mit solchen Schuhen wie ein dickes Nilpferd zwischen lauter Gazellen mit Lacklederschuhen und Pumps an den Füßen. Darum lasse ich sie dafür inzwischen zuhause und friere mir stattdessen auf dem Heimweg die Zehen blau, passend zu meinen Haarspitzen setze ich dann auch gleich noch einen Trend.

2. Leise und gesittet unterhalten

Mein Papa ist Seemann. Er trägt einen Vollbart und das Wetter im Gesicht. Er trinkt gerne Bier, am liebsten Jever, das ist genauso friesisch-herb wie er. Mein Papa ist vieles, aber leise ist er nicht. Ich sehe nicht nur aus wie mein Papa ohne Bart, ich habe leider auch seine Unterhaltungslautstärke geerbt. Ich rede nun einmal laut. Ich lache auch laut. Nur leider rede und lache ich dann auch noch gerne über Themen, die der Großteil der Gesellschaft für gesellschaftlich irrelevant und unangemessen hält. Das Pinguinwitze-Reißen versuche ich mir jetzt also zumindest in gepflegter Gesellschaft abzugewöhnen. Wenn ich mir all die anderen wichtig aussehenden Leute so angucke, stehen sie meist eh nur da und nicken.

3. Nicht aufs Essen stürzen und am Sekt nur nippen

Wenn ich wirklich ganz ehrlich bin, dann ist das Beste an solchen Veranstaltungen das Essen. All diese Berge aus Schnittchen und Spießchen und kleinen Nachtischchen, die man sich einfach nur in den Mund zu schieben braucht – davon könnte ich nie genug bekommen. Das einzig traurige an diesem Essen ist nur, dass man nach Eröffnung mindestens noch eine halbe Stunde warten muss. Außer mir scheint nämlich niemand das Verlangen zu haben, sich auf dieses göttliche Essen zu stürzen. Außer mir scheinen auch alle Leute einen Abend lang an einem einzigen Glas Sekt zu nippen – und nicht an sieben. Mäßigung steht also auf dem Plan. Was fast noch schwieriger ist als die Sache mit den Pinguinwitzen.

Ich möchte an dieser Stelle einmal die gewagte Theorie aufstellen, dass das Wichtigste am Wichtigsein nicht das Wichtigsein an sich ist, sondern das Sich-Wichtig-Fühlen. Und bis dahin ist es gar kein so weiter Weg mehr – vor allem nicht, wenn man einmal überlegt, dass ich diesen Blog ja auch nur schreibe, weil ich das Gefühl habe, das, was ich schreibe, könnte für andere Leute amüsant oder interessant sein und somit wichtig – woraufhin ich ja wichtig wäre. Und wenn ich mich wichtig genug fühle, einen Blog zu schreiben, wieso dann nicht gleich auch wichtig genug für offizielle Veranstaltungen? Und wenn ich mich so fühle – bin ich dann nicht schon fast wichtig?

Mit diesem komplexen Gedankengang möchte ich euch nun gerne alleine lassen – aber guckt bitte wichtig, während ihr darüber nachdenkt!

Bis zum nächsten Mal,

Annika

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Studium Studium Stipendia Stipendien Stáže & práce Praktikum & Arbeit Cestování Reisen Blog Blog News News Kultura Kultur Čeština Tschechisch Němčina Deutsch Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Semináře Seminare Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement