Jak jsem řídila motorku

21. 4. 2016

Celý ten příběh se mi vybavuje pěkně od začátku. Začala jsem zlehka. Spokojeně jsem se usadila na svojí první motorku. Měla pořádná řídítka, dvě kola (jak to správné motorky mají) a byla děsně pěkná, celá červená. A taky z plastu. Výhodou bylo, že sama držela rovnováhu a tedy stačilo sednout, pevně chytit řídítka a odrazit se nohama. Pravá, leva, prává… jednoduché. To byla jízda!

O dva roky později vytáhl táta ze sklepa opravdický kolo – takový, co už nebylo z plastu. Dokonce mělo zvonek a především šlapky na nohy. Pak vytáhnul kufřík s nářadím a na zadní kolo začal montovat dvě menší kolečka, jedno na každou stranu. Když bylo hotovo, sedla jsem si na svoje první oranžové kolo, se slušivou, zářivě žlutou helmou s obrázkem kačera, šlápla do pedálů a rozjela se. To byl pocit! Už přesně jako velký děcka. A koho zajímá, že mám vzadu dvě kolečka navíc. No a když už to s těma pedálama tak pěkně umim, co se stane, když nebudu šlapat dopředu, ale dozadu? Žuch, bum, plác. Aha, kolo se zastaví a pak spadne. Jen tak z ničeho nic. Když to zpětně hodnotím, možná jsem to nemusela zkoušet uprostřed jízdy do kopce. Ale kdo ví, třeba bych si to jinak nezapamatovala.

A za dva roky nadešel ten velký den. Stáli jsme u cesty a pozorovali starší děti na kolech (bez zadních koleček). Přede mnou stálo fialové kolo (taky už bez zadních koleček). Táta jej držel, abych se mohla vyhoupnout na sedátko. Nedočkavě jsem se tam vyšplhala, chytila si řídítka, na kterých už byla i přehazovačka! A šlápla jsem do pedálů, to už jsem uměla. Kolo se ale tak divně kroutilo a vůbec, nedalo se moc kontrolovat. Popojela jsem metr a půl a žuch, bum, plác. Zase na zemi a tentokrát na rovině. Měla jsem pocit, že jsem nemožná – vždyť všichni okolo už jezdí. Tak teda znovu. Zase pád. Ještě jednou. A co to? Já jedu! Dost kostrbatě, ale jedu. Kdo tenhle pocit zažil, ví co se člověku v tom okamžiku honí hlavou. A sice:  “Jak teď slezu dolů?”

V poslední době si často všímám, že se věci učím nejlépe právě tímto způsobem. A taky je to největší zábava. Samozřejmě je dobré podívat se občas do učebnic, zkouknout profi videa na Youtube a tak obecně se teoreticky připravit, ale takhle se ještě nikdo nenaučil, jak se jezdí na kole. Tak do toho. Naskočte a ještě jednou šlápněte do pedálů.

Kristý

Témata: Blog

Wie ich Motorrad gefahren bin

21. 4. 2016

Die ganze Geschichte kann ich mir von Beginn an wieder in Erinnerung rufen.  Ich habe ganz leicht angefangen. Zufrieden setzte ich mich auf mein erstes Motorrad. Es hatte einen richtigen Lenker, zwei Räder (wie das schon bei echten Motorrädern so ist). Das ganze Moto war rot und verdammt schön. Und aus Plastik. Von Vorteil war, dass es selbst das Gleichgewicht halten konnte und es somit ausreichte sich draufzusetzen, den Lenker festzuhalten und sich mit den Füßen abzustoßen. Rechts, links, rechts… easy. So eine Fahrt!

Zwei Jahre später hat mein Papa ein echtes Rad vom Keller hochgeholt – solch eines, welches dann nicht mehr aus Plastik war. Es hatte sogar eine Klingel und vor allem Pedale. Dann hat er noch seinen Werkzeugkoffer geholt und begann, an das hintere Rad zwei kleinere zu montieren, eins auf jede Seite. Als es fertig war, durfte ich mich auf mein erstes orangefarbenes Rad setzen, auf dem Kopf ein hübscher, strahlend gelber Helm mit einem Erpel an der Seite. Dann trat ich in die Pedale und fuhr los. So ein Gefühl! Genauso wie die großen Kinder. Und wen interessiert’s denn, dass ich hinten zwei Räder mehr hatte. Und nun, wenn ich das jetzt mit den Pedalen schon so gut konnte, was würde passieren, wenn ich nicht nach vorne, sondern nach hinten trete? Peng, knall, bum.  Aha, das Rad blieb erstmal stehen und dann fiel es um. Einfach so. Wenn ich das rückblickend bewerte, hätte ich das vielleicht nicht während der Fahrt mitten auf einen Hügel ausprobieren sollen. Aber wer weiß, vielleicht hätte ich es mir dann auch nicht gemerkt.

Zwei Jahre später kam der große Tag. Wir standen an der Straße und beobachteten ältere Kinder, wie sie mit ihren Rädern fuhren (ohne Stützräder). Vor mir stand ein lila Rad (auch schon ohne Stützräder). Mein Papa hielt es fest, damit ich mich auf den Sattel hinaufschwingen konnte. Ungeduldig kletterte ich hinauf, fasste den Lenker - auf diesem gab es jetzt endlich auch eine Gangschaltung! Und ich trat in die Pedale, das konnte ich schon. Das Fahrrad krümmte sich allerdings so komisch und überhaupt war es nicht wirklich leicht zu kontrollieren. Ich bin anderthalb Meter vorgefahren und peng, knall, bum. Schon wieder auf dem Boden und diesmal war’s kein Hügel. Ich hatte das Gefühl, dass ich total ungeschickt bin – alle anderen fuhren doch schon. Also noch einmal. Wieder ein Sturz. Noch einmal. Und was soll das jetzt? Ich fahre! Sehr zittrig, aber ich fahre. Wer dieses Gefühl mal erlebt hat, weiß, worüber man in diesem Moment nachdenkt. Und zwar: „Wie komme ich hier jetzt wieder runter?“

In letzter Zeit merke ich oft, dass man Sachen so am besten lernt. Und es macht auch am meisten Spaß. Natürlich ist es gut, auch mal in Bücher zu schauen, sich Profi-Videos auf YouTube anzuschauen und so generell sich theoretisch vorzubereiten, aber so hat auch noch keiner gelernt, wie man ein Fahrrad fährt. Also los. Aufsteigen und noch einmal in die Pedale treten.

Kristý

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Ahoj.info interview Ahoj.info Interview News News Čeština Tschechisch Studium Studium Němčina Deutsch Cestování Reisen Blog Blog Kultura Kultur Stipendia Stipendien Semináře Seminare Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Stáže & práce Praktikum & Arbeit