Lidé

30. 8. 2016


Můj počítač a já.

Měli jsme dostatek času vytvořit perfektní tým  a jde vidět,  že jsem si k němu mezitím vytvořila silné pouto. Prakticky se vidíme každý pracovní den a trávíme spolu více času než se všemi jinými kolegy v Tandemu.
Den začal, den skončil a upřímně řečeno, nejsem žádná kancelářská krysa. Potřebuji mít pocit, že se někde výsledky mé práce projeví a nezmizí tak ve světě WordWideWebu.

A když už tu tak sedím, probírám se fotkami  z uplynulých seminářů a  třídím plány aktivit z mých hodin konverzace, znovu si uvědomuji, co to znamená být s ostatními lidmi v kontaktu a proč tady vlastně sedím- den začal, den skončil.

Zrovna dnes není žádný zajímavý den (pokud však nepočítám pobíhání v ponožkách po okolí, v tempu mého Spotify- playlistu, hovořit přes skype s mými dvěmi nejoblíbenějšími Češkami a po obědě ve městě si dopřát kávu), najednou přijde ten pocit, že možnost pracovat dohromady s ostatními lidmi je opravdu smysluplné.

Co z toho dělá něco zvláštního , je úplně jednoduché- výměna.

A každý člověk je jiný, což také samotný průběh dne může změnit. Každé setkání  je taška plná zázraků, naplněná obraty a překvapeními a hromadou smíchu.

Člověk si nikdy nemůže být jistý tím, co přijde.  To, co zůstane na konci, může být  dobré, někdy méně dobré, ale vždy to znamená krok vpřed.  Není to pouze skutečnost někomu moci něco dát, nýbrž to, že mne samotnou to posune na cestě vpřed.  Něco, čeho si člověk musí naučit si vážit. Není to vůbec lehké , když hodiny vymýšlíte hravé úkoly na německé vyučování a pak zjistíte, že to nikoho nezajímá.

Co z toho plyne? Zklamání!
A co? Pokračovat!

Jako součást skupiny, jedno na jaké pozici nebo s jakou rolí, nikdo neni singl hráč. Je zatraceně dobré, že ne všechny plány vyjdou a že ne všichni myslí a reagují úplně stejně. Důležité je porozumět všemu  co díky výměně můžeme získat, přijmout to a a stím pracovat dále. Abychom vytvořili spojení mezi lidmi nebo ve skupině uměli vy vořit pocit, potřebujete především jedno: čas.

Pokud vítání znamená přijmout odchod, jedno jestli  jako mladý, starý, německy, česky. Můj rok tu tvořili hlavně lidé, kteří mne inspirovali a motivovali, přátelé, kteří zůstanou nebo se vrátí a ti, kteří snad zůstanou.

Lidé

...Žádní superhrdiné, žádní svatí
...Bez toho ani by byli správní či , lepší či horší

Každý jeden z nás je svým způsobem jedinečný- člověk

Až za pár týdnů opustím Plzeň, vezmu si sebou do kufru velkolepý rok. Teď je na mne poděkovat a to ve všech možných i nemožných jazycích této země. Je úplně jedno jaké slovo tu bude stát, smysl zůstane stejný. Jedna krásná představa pro tento svět, pro všechny lidi.
Je ironické, že právě to malé Česko je od mého domova vzdáleno jen tři hodiny autem.- to ono mi otevřelo cestu do světa.

 

S jedním smějícím a jedním brečícím okem,

Pauline

 

Témata: Blog

Menschen

30. 8. 2016


Mein Computer und ich.

Wir hatten nun genug Zeit ein perfektes Team zu bilden und siehe da, mittlerweile habe ich doch schon eine enge Bindung zu ihm aufbauen können. Wir sehen uns ja praktisch jeden Arbeitstag und verbringen mehr Stunden miteinander als mit allen anderen Tandem-Mitarbeitern.
Tag ein, Tag aus und ehrlich gesagt, bin ich so gar kein Bürohocker. Ich brauche das Gefühl, dass meine Arbeit irgendwo ankommt und nicht in den großen weiten virtuellen Welten des WorldWideWeb verschwindet.

Und wenn ich hier so sitze, Fotos von den vergangenen Seminaren verschiebe und Aktivitätenpläne meiner Konversationsstunden aussortiere, weiß ich wieder, was es bedeutet mit anderen Menschen in Kontakt zu sein und warum ich hier wirklich sitze - Tag ein, Tag aus. 

Denn kein noch so entspannter Bürotag (inklusive in Socken durch die Gegend zu laufen, im Takt meiner Spotify-Playlist-Musik Artikel abzutippen, ein Skype Gespräch mit meinen zwei Lieblingstschechinnen zu führen und sich nach dem Mittagessen in der Stadt erst einmal einen Kaffe zu gönnen) kommt gegen das Gefühl an, zusammen mit Menschen arbeiten zu können, etwas wirklich sinnvolles zu tun.

Was es zu etwas besonderem macht, ist - ganz simpel - Austausch.

Und jeder Mensch ist anders, was auch den gesamten Verlauf immer wieder aufs Neue verändert. Jedes Treffen ist eine einzigartige Wundertüte, gefüllt mit Wendungen und Überraschungen und zumeist auch viel Lachen.

Man kann sich eben nie genau sicher sein, was kommen wird. Was am Ende bleibt, kann sich manchmal gut, manchmal auch weniger gut anfühlen aber ich bin einen Schritt weitergegangen. Ich habe daraus gelernt und mich ein klitzekleines Stückchen weiterentwickelt. Es ist nicht nur die Tatsache, anderen etwas mitgeben zu können, sondern gleichermaßen, dass es mir selbst so viel mit auf den Weg gibt.

Etwas, das ich allerdings erst noch zu schätzen lernen musste. Denn Wechselwirkung bewirkt auch, dass nicht immer alles nach Plan läuft. Zu Beginn fiel es mir daher nicht gerade leicht, wenn das stundenlange Zusammenstellen von spielerischen Aufgaben und das exakte Durchdenken der Deutschstunde nicht ankommen, weil einfach gerade keiner Bock drauf hat.

Was folgt? Enttäuschung!
Und nun? Weitermachen!

Als Teil einer Gruppe, egal auf welcher Position oder mit welcher Rolle, ist niemand ein Einzelkämpfer. Es ist verdammt nochmal gut, dass nicht alle Pläne aufgehen und nicht alle musterbildlich auf dieselbe Weise denken oder reagieren. Wichtig ist, zu verstehen, alles was innerhalb des Austauschs gegeben wird, aufzunehmen und damit weiterzumachen. Um eine Bindung zu Menschen aufbauen oder ein Gefühl für die Gruppe entwickeln zu können, braucht es vor allem auch eines: Zeit.

Ob Willkommen heißen oder Abschied nehmen, ob jung, ob alt, ob deutsch, ob tschechisch. Mein Jahr konnte nur durch Menschen zu dem gemacht werden, was es jetzt für mich ist und bleiben wird. Ich habe Menschen getroffen, die mich beeindruckt, inspiriert oder motiviert haben, Freunde, die geblieben oder zurückgekehrt sind und welche, die hoffentlich bleiben werden.

Menschen

...keine Superhelden, keine Heiligen
...ohne richtig oder falsch, ohne besser oder schlechter

Jeder einzelne von uns ist eben auf seine ganz einzigartige Art und Weise eines, ein

Mensch.

Wenn ich Plzen dann in ein paar Wochen verlasse, werde ich ein großartiges Jahr im Gepäck haben. Jetzt ist es an mir DANKE zu sagen und das, in allen möglichen und unmöglichen Sprachen dieser Erde. Ganz egal welches Wort dort stehen würde, bleibt die Aussage dahinter dieselbe. Eine schöne Vorstellung für diese Welt, für alle Menschen.
Ironisch, dass ausgerechnet das kleine Tschechien - nur 3 Autostunden von meinem Wohnort entfernt - mir die Augen für die Welt geöffnet hat.

 

Mit einem lachenden und einem weinenden Auge,

Pauline

 

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Studium Studium Blog Blog News News Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Semináře Seminare Němčina Deutsch Stipendia Stipendien Kultura Kultur Cestování Reisen Stáže & práce Praktikum & Arbeit Čeština Tschechisch Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement