Nutella - nejlepší kamarád

5. 2. 2015

Dřív bylo všechno daleko lepší. Před čtyřmi dny, například, byla neděle.

Člověk nemusel vstávat, mohl strávit celý den bez výčitek pohodlně v posteli a opustit ji jen v případě nouze (hlad, žízeň,...). Teď bych byla nejradši v posteli od rána do večera. Zachumlat se pod peřinu a na nic nemyslet. Nastal totiž smutný čas.

Končí semestr a naši spolubydlící nás s Mončou opouštějí. Všichni. Momentálně se utápím v melancholické náladě a jím nutellu. Chápu, že nutella neřeší problémy. Ale to by ani banán neřešil, nebo pomeranč...

Mimo to zkouším provozovat sport. V jednom časopisu jsem se dočetla, že při sportu a jiných pohybových aktivitách dochází k produkci hormonu štěstí, Endorfinu, že jeho účinky jsou neuvěřitelné a že má pomáhat v kritických okamžicích. Tak jsem tedy udělala 20 dřepů a 15 kliků a pak se teprve dostavil kritický okamžik, protože jsem se nemohla hýbat. Moje tělo je zkrátka moc pomalé (líné?) a neumí takovéto, pro něj nepřirozené a nezvyklé pohyby jen tak vstřebat. Endorfin? Nikde.

Taky teď ráda poslouchám pozitivní hudbu. A zkouším „stoprocentně ověřenou psychologickou“ metodu, a sice usmívat se na cizí lidi na ulici. Měli by můj úsměv opětovat a tím přivodit dobrou náladu jak mě, tak jim samotným. Funguje to, až na pár výjimek. Někteří lidé reagují hbitě a chtějí si povídat. Někteří se ptají, jestli nemám cigaretu. Někteří jsou mnohem hůře naladěni než já, ale rozhodně to neskrývají. To jsou pak pohledy typu: „Ježiš, holka, nepruď...“.

Tak teď netrpělivě očekáváme komplet nové osazenstvo naší koleje. Srdečně je přivítáme a budeme doufat, že budou alespoň z poloviny tak skvělí, jako byli tihle minulí. No jo, už to tak prostě je, lidi přichází a odchází...

Takže, ještě chvilku potrvá, než najdu to pozitivní „good“ v negativním „goodbye“, ale svět je pořád menší a menší, takže má člověk pořád větší a větší šanci, že může i kamarády z druhé poloviny zeměkoule znovu potkat. 

Tak zase příště

Lenka :)

 

Témata: Blog

Nutella - der beste Freund

5. 2. 2015

Früher war alles viel besser. Zum Beispiel war vor vier Tagen Sonntag.

Man musste nicht aufstehen, ohne Vorwürfe konnte man den ganzen Tag ganz gemütlich im Bett verbringen und es nur im Notfall (Hunger, Durst,…) verlassen. Ich würde jetzt am liebsten alle Tage im Bett verbringen und an nichts denken. Es ist nämlich eine ziemlich traurige Zeit gekommen.

Das Semester endet und unsere Mitbewohner verlassen mich und Monika. Alle.  Momentan ertrinke ich in melancholischer Laune und esse Nutella. Ich weiß, dass Nutella keine Probleme löst. Aber das würde auch eine Banane nicht tun, oder eine Orange…

Ich tue jetzt verschiedene Sachen, damit ich nicht an den Wegzug denke. Zum Beispiel versuche ich Sport zu treiben. In einer Zeitschrift habe ich gelesen, dass es beim Sport und anderen Bewegungsaktivitäten zur Produktion des Hormons für Glückgefühle Endorphin komme, seine Wirkungen unglaublich seien und es uns im kritischen Augenblick helfen solle. Ich habe also 20 Kniebeugen und 15 Liegestütze gemacht und bin dann erst in den kritischen Augenblick gekommen, weil ich mich kaum bewegen konnte. Mein Körper ist einfach zu langsam (faul?) und kann solche für ihn unnatürlichen und ungewöhnlichen Bewegungen nicht sofort aufsaugen. Endorphine? Nirgendwo.

Ich höre jetzt gern positive Musik. Und ich habe auch eine „hundertprozentig überprüfte psychologische“ Methode versucht und zwar, fremde Menschen auf der Straße anzulächeln. Sie sollten mein Lächeln erwidern und dadurch mir und ihnen selbst gute Laune antun. Es funktioniert bis auf ein paar Ausnahmen. Manche Leute reagieren schnell und fangen ein Gespräch an. Manche fragen nach Zigaretten. Manche haben noch schlimmere Laune als ich, aber ohne den kleinsten Versuch, sie zu besiegen, und erwidern mit so einen Blick wie: „Oh nein, Mädel, nerv mich nicht…“.

Jetzt kann man nur die komplett neuen Mitbewohner erwarten, sie herzlich begrüßen und hoffen, dass sie mindestens halb so cool werden, wie unsere ersten waren. Es ist halt das Leben, Leute kommen und gehen…

Also, es wird noch eine Weile dauern, bis ich das positive „good“ in dem negativen „googbye“ finde, aber die Welt wird immer kleiner, so dass man immer größere Chancen hat, auch Freunde aus den auf der anderen Hälfte der Erdkugel platzierten Orten wiederzusehen. 

Mit melancholischen Grüßen

Lenka :)

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Semináře Seminare Čeština Tschechisch Cestování Reisen Němčina Deutsch Kultura Kultur Stáže & práce Praktikum & Arbeit Blog Blog News News Studium Studium Stipendia Stipendien