Řezno- můj nový domov

1. 10. 2015

Ještě před čtyřmi týdny jsem seděla na posteli ve svém útulném pokoji v Praze a vůbec jsem si nedokázala představit, že mne dělí jen pár set kilometrů od mého nového života v Řezně, který měl za pár hodin začít. V Německu jsem už dvakrát delší dobu pobývala, (aupair,erasmus) nicméně EVS Jahr  měl být něco opravdu odlišného od toho, co jsem doposud zažila.

Při cestě totálně narvaným autem se mi v hlavě honily různé myšlenky. Strach z neznáma střídalo nadšení a nadšení zase obavy. Když mluvím o narvaném autě, myslím to opravdu vážně. Z minulých let velmi dobře vím, bez čeho se člověk na koleji neobejde a co je lepší si přivézt už z domova a ušetřit si tím nejen práci, ale hlavně peníze. Při každé trochu prudčí zatáčce mi tak na hlavu padal buď sušák nebo srolovaný koberec.

Když jsme dorazili na místo, trochu jsem se zarazila. Na velké ceduli před mým budoucím domovem totiž stálo: „centrum pro dívky a mladé ženy“.  Ihned jsem si představila kolej, kde se místo hlasitých party a opilých spolubydlících pořádají čajové dýchánky a večerka je už v devět. Moje předtuchy se rozplynuly ihned poté, co jsem na chodbě potkala své první dva spolubydlící a to Maďary, kteří mají pokoj jen kousek od toho mého. To ale nebylo všechno. Když jsem si šla prohlédnout naši společnou, stroze vybavenou kuchyň se starým vařičem místo trouby a asi sto let starým rýžovarem, na který padá jen prach, potkala jsem dalšího člena místní kolejové komunity a tím byl Čech, opět kluk. Když už jsem si říkala, že tu nění možné, natrefila jsem na chodbě na Řeka. Z naší dívčí koleje se tak rázem stala kolej, kde značně převládají muži. A vysvětlení? Zmíněné dívčí koleji patří pouze jedno křídlo celé budovy, v které já naštěstí nebydlím.

Další nevšední věcí , na kterou si postupně zvykám jsou všudypřítomna kola. Má je každý, jsou všude a kdo kolo nemá, jako by nebyl. Na vlastní kůži jsem to pocítila. Netušila jsem, že místo několika párů bot a kabelek by bylo daleko chytřejší vzít si s sebou kolo. Bohužel se nám už do tak narvaného auta nevešlo a to byla zásadní chyba. Prvních deset dní jsem ještě zvládala těch 2,5 kilometrů do práce chodit pěšky a sama sebe chválila, že konečně dělám něco pro své zdraví. Brzy mne to ale přešlo. Nejen soucitné pohledy všech cyklistů, ale hlavně vlastní lenost mne donutili s tím něco udělat. Tedy ani ne tak mne, jako mého milého kolegu z práce, který už se nemohl dál dívat a poslouchat, jak chodím každý den pěšky. Jednoho dne mi až před kancelář přivezl kolo, které mi půjčil  do doby, než si pořídím své vlastní. Ten pocit, když jsem se na něj poprvé posadila, šlápla do „pedálů“ a rozjela se byl opravdu osvobozující. Od té doby se mohu řadit mezi místíní „kolaře“ a soucitně hledět na všechny co chodí pěšky.

Jelikož vás nechci nudit žádným slohem, který už jsem tedy vlastně stejně napsala :D , tak si další historky a vtipné poznatky nechám na příště. Vy se však můžete těšit již na příští týden, kdy napíše svůj příspěvek na blog moje spolubydlící, spoludobrovolnice a spolupracující Kristý.

Vaše hrdá cyklistka

Žanet

 

Témata: Blog

Regensburg- meine neue Heimat

1. 10. 2015

Noch vor vier Wochen habe ich auf meinem Bett in meinem gemütlichen Zimmer in Prag gesessen und konnte mir gar nicht vorstellen, dass mich nur ein paar hundert Kilometer von meinem neuen Leben in Regensburg trennen. In Deutschland war ich schon zweimal für längere Zeit (Au-pair, Erasmus) aber das EVS-Jahr sollte etwas total anderes sein, als ich bis jetzt miterlebt habe.

Während der Fahrt in dem total überladenen Auto hatte ich in meinem Kopf verschiedene Gedanken. Angst vor dem Unbekannten hat mit Begeisterung gewechselt und Begeisterung wieder mit Sorge. Wenn ich über das überladene Auto spreche, meine ich das wirklich. Von letzten Jahren weiß ich gut, ohne was man im Wohnheim nicht überleben kann und was man besser schon von zu Hause mitbringt, was nicht nur Arbeit und vor allem Geld spart. Bei jeder heftigeren Kurve ist der Trockner oder der eingerollte Teppich auf meinen Kopf gestoßen.

Als wir angekommen waren, habe ich etwas gestutzt. Auf dem großen Zettel vor meiner zukünftigen Heimat war geschrieben: „ Zentrum für Mädchen und junge Frauen“. Ich habe mir sofort ein Wohnheim vorgestellt, wo statt der lauten Partys und betrunkenen Mitbewohner ein Tee-Party/Kränzchen stattfindet und man schon um 9 im Bett sein muss. Meine Vorgefühle haben sich gleich aufgelöst nachdem ich im Flur meine ersten zwei Mitbewohner aus Ungarn getroffen habe, die ihr Zimmer in der Nähe von meinem haben. Das war aber nicht alles. Als ich unsere gemeinsame schroff ausgestattete Küche mit der alten Kochplatte statt eines Backofens und einem vielleicht hundert Jahre alten Reiskocher, auf den nur der Staub fällt, gesehen habe, habe ich das nächste Mitglied der Wohnheimgemeinschaft getroffen und das war wieder ein Junge, diesmal aus Tschechien. Als ich mir schon gesagt habe, dass es nicht möglich ist, habe ich im Flur einen Griechen angetroffen. Unser Mädchenwohnheim hat sich plötzlich in ein Wohnheim geändert, wo die Männer beträchtlich vorherrschen. Und die Erklärung? Dem schon genannten Mädchenwohnheim gehört nur ein Teil des Gebäudes, in dem ich zum Glück nicht wohne.

Die nächste nicht alltägliche Sache, an ich mich allmählich gewöhne, sind die allgegenwärtigen Fahrräder. Jeder hat eins, sie sind überall und wer kein Fahrrad hat, existiert nicht. Ich habe es schon selbst empfunden. Ich habe nicht gewusst, dass es kluger wäre, statt ein paar Schuhe und Handtaschen ein Fahrrad mitzunehmen. Leider hatten wir nicht mehr Platz in unserem so überladenen Auto und das war ein grundlegender Fehler. Die ersten zehn Tage habe ich noch 2,5 Kilometer zu Fuß zur Arbeit geschafft und habe mich noch gelobt, dass ich endlich etwas für meine Gesundheit tue. Bald hat mir das keinen Spaß mehr gemacht. Nicht nur die mitleidigen Anblicke aller Radfahrer, aber vor allem meine eigene Faulheit haben mich gezwungen, etwas zu unternehmen. Das war eigentlich nicht meine Initiative, sondern die meines netten Kollegen, der nicht mehr sehen und hören konnte, wie ich jeden Tag zu Fuß gehe. Eines Tages hat er mir ein Fahrrad mitgebracht, das er mir auf Zeit geborgt hat, bis ich mir mein eigenes Fahrrad kaufe. Das Gefühl, als ich zum ersten Mal aufgesessen bin, das Pedal getreten habe und angefahren bin, war total befreiend. Von dieser Zeit an kann ich mich auch zu den lokalen Radfahrern zählen und auf alle, die zu Fuß gehen, nur mitleidig gucken.

Ich möchte euch mit keinem Stil langweilen, den ich eigentlich schon geschrieben habe :D. Also ich lasse andere Geschichten und lustige Erkenntnisse für das nächste Mal. Ihr könnt euch aber schon auf nächste Woche freuen, wenn meine Mitbewohnerin, Mitfreiwillige und Mitarbeiterin Kristý ihren Artikel schreibt.

Eure stolze Radfahrerin

Žanet

 

 

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Čeština Tschechisch Stipendia Stipendien Kultura Kultur Studium Studium Blog Blog Němčina Deutsch Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Cestování Reisen Stáže & práce Praktikum & Arbeit Semináře Seminare News News