Co se jako dobrovolník musíte naučit v říjnu

5. 11. 2014

Už je tomu měsíc, co jsem psala naposled něco o životě v Regensburgu. Právě teď nastal čas znovu poreferovat o zdejším dění.

Náš říjen se nesl ve znamení cestování. Jak známo, můžete si v Německu koupit jízdenky pouze ve zdejších krásných červených automatech, které ale čas od času tak úplně nefungují. Když k tomu ještě připočtete fakt, že cestujete během posledního víkendu slavného „Oktoberfestu“, máte zaděláno na problém. My jsme se takto vydaly na cestu do Lipska v domnění, že máme na koupení jízdenky dost času. Upřímně řečeno nás ta fronta před automaty trošku překvapila. Když pak navíc automat nechtěl spolknout naše peníze a náš vlak měl odjet za dvě minuty, značně jsme znervózněly. Z toho plyne ponaučení, že příště nestačí být na nádraží jen o půl hodiny dříve, ale aspoň o třičtvrtě. Naštěstí jsme mohly lístky bez přirážky koupit taky ve vlaku. Pak už jen stačilo v Lipsku najít S-Bahn. To ale nebylo tak jednoduché, jak to zní, protože nám každý člověk, kterého jsme se zeptaly, ukázal úplně jiný směr.

Poté, co jsme se spřátelily s automaty na lístky, mohly jsme se následující týden vydat do Mnichova na náš On-Arrival seminář. Tam jsme se seznámily s osmnácti dobrovolníky z různých zemí, kteří momentálně působí na všemožných místech v Německu. Takový mix Turků, Ukrajinců, Rusů, Francouzů, Arménů, Maďarů, Dánů, temperamentích Španělů a k tomu my dvě. Oficiálním jazykem celého semináře byla němčina, ale protože někteří účastníci neuměli ani slovo německy, musely jsme oprášit naše znalosti angličtiny. Nejlepším prubířským kamenem byla práce ve skupince, v níž polovina nemluvila německy a zbytek pro změnu anglicky. Pohled, který přišel, když jsem zapomněla s kým právě mluvím a zvolila jsem špatnou řeč, je nezapomenutelný.
Naučila jsem se taky nedávat najevo, že rozumím pár slov rusky. Protože čeština a ruština jsou přece jenom příbuzné a kdysi dávno jsem se rusky trošku učila, odpověděla jsem jednou na jakousi otázku, které jsem rozuměla. To mělo za následek, že jeden z účastníků se pak pořád pokoušel mluvit se mnou rusky. Po takovém týdnu máte pocit, že už neumíte ani německy, ani anglicky a češtinu naprosto komolíte. Protože jsem ale tento pocit neměla jenom já, ale taky ostatní, našli jsme chytré řešení. Vymyslet si novou vlastní řeč. V našem případě „Dčukrajinštinu“.

Protože jsme na konci října po dlouhé době mohly strávit opět jeden víkend na našich kolejičkách a navíc byl Halloween, musely jsme připravit něco speciálního. První bod: pozvat všechny spolubydlící do společné kuchyně. Pak navštívit pár obchodů a obstarat si masky. Žádné nenajít a vystačit si s vlastním make-upem. Koupit něco k pití. Myslet si, že nikdo nepřijde a být překvapený, že všichni s párty počítají. Udělat se děsivým. Zasmát se sám sobě. Přežít, když se všichni  spolubydlící smějí, místo aby se báli. Obstarat muziku. Bavit se. Během večera se naučit španělské a indické tance. Další den douho spát. A nakonec: Uklidit kuchyň tak, že vypadá lépe než kdy dříve.

Tak zatím!

Monika

Témata: Blog

Was man als Freiwillige im Oktober lernen muss

5. 11. 2014

Es ist schon einen Monat her, seitdem ich zum letzten Mal über das Leben in Regensburg geschrieben habe.  Jetzt kommt also die Zeit, um über die hiesige Entwicklung zu berichten.

Unser Oktober stand ganz im Zeichen „Reisen“. Wie bekannt ist, kann man in Deutschland die Fahrkarten nur in den schönen roten Automaten kaufen, die aber ab und zu nicht hundertprozentig funktionieren. Wenn ihr dazu noch die Tatsache rechnet, dass ihr während des letzten Oktoberfestwochenendes reisen müsst, kann das Ganze zum Problem werden. So machten wir uns auf nach Leipzig mit der Vermutung, dass wir genug Zeit haben würden, unsere Fahrkarte zu kaufen. Ehrlich gesagt hat uns die Schlange vor dem Automaten ein bisschen überrascht. Als dann der Automat noch unser Geld nicht schlucken wollte und unser Zug in 2 Minuten fahren sollte, waren wir schon irgendwie nervös. Daraus ziehen wir die Lehre, dass wir nicht eine halbe Stunde früher beim Bahnhof sein müssen, sondern mindestens eine Dreiviertelstunde. Zum Glück konnten wir unsere Fahrscheine ohne Zuschuss auch im Zug kaufen. Dann mussten wir nur noch die S-Bahn in Leipzig finden. Das ist aber nicht so einfach, wie es klingt, unter anderem auch deswegen, weil jede befragte Person in eine ganz andere Richtung zeigt.

Nachdem wir uns den Ticketautomaten zum Freund gemacht hatten, konnten wir folgende Woche nach München fahren, um am On-Arrival-Seminar teilzunehmen. Da lernten wir 18 Freiwillige aus verschiedenen Ländern kennen, die momentan an unterschiedlichen Orten in Deutschland tätig sind. Eine Mischung aus Türken, Ukrainern, Russen, Franzosen, Armeniern, Ungaren, Dänen temperamentvollen Spaniern und uns zweien. Die offizielle Sprache des Seminars war Deutsch, weil aber einige Teilnehmer kein Deutsch sprachen, mussten wir auch unsere Englischkenntnisse auffrischen. Die beste Probe war die Arbeit in einer Kleingruppe, in der die Hälfte kein Deutsch sprach und die Anderen kein Englisch. Der Blick, wenn ich mal wieder vergaß, mit wem ich gerade sprach und die falsche Sprache wählte, war unvergesslich.
Ich lernte auch, dass ich nicht zeigen sollte, dass ich ein paar Wörter Russisch verstehe. Weil die tschechische und russische Sprache zu einer Familie gehören und ich in längst vergangenen Zeiten Russisch gelernt hatte, antwortete ich auf eine Frage, die ich verstanden hatte, was zur Folge hatte, dass einer der Teilnehmer dann immer wieder versuchte, mit mir Russisch zu sprechen.
Nach einer solchen Woche habt ihr das Gefühl, dass ihr weder Deutsch noch Englisch sprecht und Tschechisch nur noch stammelt. Da dieses Gefühl nicht nur bei mir präsent war, sondern auch bei den anderen Teilnehmern, fanden wir eine Lösung. Eine neue Sprache zu entwickeln. In unserem Fall „Dtschukrainisch“.

Da wir Ende Oktober nach langer Zeit ein Wochenende in unserem Wohnheim verbringen konnten, und dazu am Freitag noch Halloween war, mussten wir etwas Spezielles vorbereiten. Der erste Punkt: alle Mitbewohner in die gemeinsame Küche einladen. Dann ein paar Geschäfte besuchen, um Masken zu beschaffen. Keine finden und mit eigenem Make-up auskommen. Etwas zum Trinken kaufen. Denken, dass niemand kommt und überrascht sein, dass alle mit der Party rechnen. Sich gruselig machen. Sich selbst auslachen. Aushalten, dass sich die Mitbewohner nicht fürchten, sondern lachen. Musik besorgen. Spaß haben. Während des Abends spanische und indische Tänze lernen. Den nächsten Tag lange schlafen. Der letzte Punkt: die Küche aufräumen, damit sie besser als früher aussieht.

Bis bald.

Monika

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Stipendia Stipendien Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Kultura Kultur Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Stáže & práce Praktikum & Arbeit Studium Studium News News Blog Blog Cestování Reisen Němčina Deutsch Semináře Seminare Čeština Tschechisch