Interview s Jaroslavem Rudišem, 2. část

1. 9. 2014

Petr: Máte nějakou zpětnou vazbu, ze které víte, jak německé publikum na vaše knížky reaguje?

Jaroslav: Jo, jako určitě to do nějaké míry funguje. Moje knížky jsou určitě známější v Česku, ale na moje knížky, které vychází německy, i tady vycházejí recenze. Jezdím na čtení a mám ohlas a lidi mi píšou. Hodně se to točilo třeba kolem Aloise Nebla nebo Grandhotelu, což jsou vlastně výrazně česko-německé příběhy, takže to funguje.

Petr: A proč si myslíte, že ty knížky fungují. Je to těmi tématy?

Jaroslav: Myslím, že česká literatura je obecně v Německu docela známá, i když byla možná známější. A teď se objevuje ta nová, současná, mladá česká literatura. A samozřejmě Praha. Když jsem napsal román o Praze Potichu, v Německu jsme tomu dali název Ticho v Praze (Stille in Prag), tak to samzřejmě funguje, protože Praha, to je nějaké město, ke kterému Němci lnou a přitahuje je a rádi se tam vrací. Většina mých německých kamarádů tam byla nebo touží po tom do Prahy jet. Česko je tady přítomné, ten pocit Česka je tady přítomný.  Já znám například z překladu lidi, kteří se z nějakého důvodu učí česky, protože propadnou té kultuře. Mezi nimi je třeba Martin Becker, můj starý kamarád. Napsali jsme spolu německy dvě rozhlasové hry a v současnosti děláme dokument o Jeseníku pro český a německý rozhlas, který by se měl vysílat na podzim. A jak já jsem takový germanofil a baví mě německá literatura, tak jeho baví ta česká, věnoval se Hrabalovi a psal něco o Otu Pavlovi a učí se česky.

Petr: A co byste doporučil našim čtenářům, proč by si měli jako cizí jazyk vybrat němčinu, nebo Němci češtinu?
Jaroslav: No tak já myslím, že němčinu absolutně, protože to je klíčový jazyk pro pochopení střední Evropy, který patří k Česku, patří k minulosti té naší kotliny a je její součástí. Nakonec v češtině o německá slovíčka zakopáváme pořád a je nám mnohem bližší než si někdo myslí. Pro mě je hrozně důležitá a je obrovská výhoda umět německy a být v Německu. Je to i vaše obrovská výhoda, že umíte německy. Samozřejmě že se tady všude dorozumíte anglicky. Taky mám pocit, když slyším i ty Němce, že ta úroveň vzdělanosti je tady poměrně vysoká, takže když jde člověk z gymnázia, tak umí nějaký jazyk. Němci ti jsou mimochodem jeden z mála velkých národů, který se učí cizí jazyky. Všichni umí anglicky, hodně lidí se učí francouzsky a rusky, nebo třeba i jiné slovanské jazyky. A mám přece jenom pocit, že když se Čech a Němec baví anglicky, tak po třech hodinách se ten slovník vystřílí. Kdežto když vy umíte německy, tak jste ve velké výhodě, protože si dokážete povídat mnohem víc, jelikož on vám toho víc poví a vy tomu snadno rozumíte.

Petr: Vy jste dostal usedomskou literarní cenu, nebo lépe řečeno ji převezmete. Ta se uděluje i za přínos k evropskému dialogu. Co si o tom myslíte?

Jaroslav: Samozřejmě, že jsem za tu cenu rád. Je to perfektní!  Já bych to ale ještě upřesnil. V Česku je to přeloženo takhle, ale v Německu to, proč mi ji dali nebo mě ocenili, má relativně dlouhý název. Jsem rád, že se té komisi nebo tomu grémiu líbí určitý humor, který se v těch knížkách prosazuje a který v těch knížkách prosakuje, protože to je pro mě neco hodně důležitého, a protože  nás nakonec ten humor může zachraňovat. Přede mnou ji dostala Jana Renmarková nebo Olga Tokarčuk a to jsou autorky, kterých si nesmírně vážím a které taky ve svých příbězích přecházejí hranice. To je taková cena, která je pro ty „přecházeče“ hranic a já z ní mám samozřejmě hroznou radost. Jednak mám rádost, že jedu zase na Usedom, a že tam budu moct měsíc psát, protože součástí té ceny je měsíční pobyt v hotelu, takové jakoby stipendium na psaní, a za druhé bych rád teď v červnu začal psát nový příběh.

Petr: Cítíte se jako Evropan?
Jaroslav: No já mám rád spíše pojem té střední Evropy. Zajímá mě ta středoevropská historie, která se obtiskuje do mých knížek a baví mě zjišťovat, jak je to hrozně podobné. Stejně tak jako jsou si ty nádraží, železnice i ti železničáři podobní, tak jsou si i ty naše příběhy hodně podobné. Já mám teorii takové knedlíkové střední  Evropy. (smích) Ta se  táhne někde z půlky západního Německa až na začátek Ukrajiny. Taky jsem zjistil, že v Užghorodu se vaří knedlíky a to je něco, co nás nějak drží pohromadě. Je to takové těžké jídlo, to vepřo, knedlo, zelo, i to pivo, které se tady vlastně taky točí. Jsme odsouzeni k takové pomalosti myšlení, ale zároveň k tomu, vyprávět si v hospodě historky a to je dost často základ mého psaní. Sedět a poslouchat a povídat si s lidmi. Už z toho vzešly základy větších knih, třeba i Konce puknu v helsinkách, románu, který se v hospodě odehrává.

Petr: Je to možná i tím, že nás netíží odpovědnost velkých národů, kteří jsou za svět odpovědní, my jsme takový menší národ ...

Jaroslav: ...a můžeme to vždycky tak trošku na někoho hodit (smích). To možná máte trošku pravdu, ale tu odpovědnost máme stejně a to si často neuvědomujeme.

Petr:  Já bych se chtěl ještě vrátit k jedné věci, vy jste někde prohlásil, že český humor je vývozní artikl České republiky. Mohl byste to nějak chrakterizovat?

Jaroslav: No (smích), to je třeba jedna z věcí, kterou mají Němci  a Poláci na nás rádi. Je to ten humor a to, že dokážeme sami sebe i shodit. Možná je to jediná šance, jak tady ten chaos v té střední Evropě přežít. A je to mimochodem to, co se v českých knížkách a v českých filmech hledá a cení. Máme taky jednu postavu nebo román, kterou spousta Němců zná, a to je Švejk. Ne, že by všichni četli Švejka, ale ono existuje několik filmových adaptací, jak německých, tak rakouských, takže s ním si nás hodně lidí spojuje. Často pak bývá zaměňovaný za Čecha, z čehož vznikají určité stereotypy. Ono na nich ale bude taky něco pravdy. Já vím, že teď vyšel Švejk v novém vydání po dlouhé době německy, protože jsem k tomu napsal doslov a uvědomil jsem si, jak někteří mí známí a kamarádi, velmi vzdělaní lidi, dávají Švejkovi i Haškovi za vinu spoustu špatných českých vlastností. Ale myslím, že to Hašek pojmenoval přesně, takové to naše mektání a kverulantství, ty naše malé hospodské vzpoury, ty tragédie, keré se odehrávají a zároveň ten humor. Přitom je to všechno v té knížce dost přesně pojmenované. Myslím si, že je to geniální kniha a třeba to, že ten zájem, který ten nový překlad způsobil, v Německu se o tom hodně psalo, ve Frankfurter Allgemeine Zeitung na to měli celou stránkovou recenzi, že to vzbudilo poměrně velký ohlas. A to je skvělé a svědčí to o tom, že ta knížka je nadčasová, a že dokáže vyprávět ten starý český příběh a dokáže něco vypovídat i o současnosti.

Jsem rád, že sme toho Švejka zmínili, protože si myslím, že ten překlad po 70 letech je svým způsobem malá událost. Je to takové kritické vydání se spoustou poznámek a myslím si, že minimálně pro českou literaturu je přeložení Švejka do němčiny událost, možná, že i pro tu středoevropskou. Mimochodem dost často to tak je, že česká literatura, nebo česká kultura jako taková, se dostala do světa přes Německo a Švejk je jen jeden z příkladů. První překlad do němčiny byl v roce 1926, jestli se nepletu a přes ten německý překlad, mimochodem Hašek to neměl vůbec lehké, spoustu lidí v Česku ho nesnášelo, recenzenti ho nebrali moc vážně, a přesto se to dostalo do celého světa. Najednou to byl uznávaný spisovatel, tedy až po své smrti.
Petr: Je ještě nějaká německá literatura, kterou byste českým čtenářům doporučil?

Jaroslav: Česká literatura je tady (Pozn.  v Německu) menšinová a kupodivu je německá současná litaratura v Česku taky menšinová. On je takový trend překládat z angličtiny nebo anglosaskou literaturu, i z ruštiny se více překládá. Dokonce si myslím, že i polská současná literatura je v Německu známější než v Čechách.
Teď třeba čtu fantastickou knížku, kterou napsal Saša Stanišič, mladý autor, který je původem z Bosny a my jsme ze stejného nakladatelství Lufterhand.  Labyrint, české nakladatelství, mu vydalo prvotinu a teď vydal knížku s názvem Vor dem Fest, (před slavností), jehož děj se odehrává na malý vesnici tady ve východoněmecké provincii během jedné noci a jednoho odpoledne, a je to nesmírně krásný a silný příběh. Tak krásnou knihu jsem dlouho nečetl a moc bych si přál, aby ta kniha vyšla taky česky.

Interview mit Jaroslav Rudiš, Teil 2

1. 9. 2014

Petr: Haben Sie ein Feedback, dass Ihnen zeigt, dass die deutschen Leser auf Ihre Bücher reagieren?

Jaroslav: Bis zu einem gewissen Maß, ja. Meine Bücher sind in Tschechien sicher bekannter, aber auch für die, die auf Deutsch erschienen sind, findet man in Deutschland Rezensionen. Ich habe hier auch Lesungen, die Bücher haben Anklang gefunden, und die Leute schreiben mir. Am häufigsten dreht es sich um Alois Nebel oder Grandhotel, welche eigentlich deutlich deutsch-tschechische Geschichten sind. Es funktioniert also.

Petr: Und warum meinen Sie, dass es funktioniert. Ist es der Themen wegen?

Jaroslav: Ich denke, dass tschechische Literatur allgemein in Deutschland relativ bekannt ist, wenn es auch füher bekannter war und jetzt die neue, junge und zeitgenössische tschechische Literatur erscheint. Und selbstverständlich  Prag. Als ich den Roman über Prag Potichu auf Deutsch geschrieben habe, haben wir es einfach Die Stille in Prag genannt. Das funktioniert natürlich, denn Prag ist eine Anziehungsstadt für die Deutschen, sie finden es interessant und besuchen es immer wieder gerne. Die meisten meiner Freunde waren da, oder sehnen sich danach nach Prag zu fahren. Tschechien ist hier in Deutschland anwesend oder das Gefühl für Tschechien ist anwesend. Wegen meiner Übersetzungen kenne ich zum Beispiel Leute, die aus irgendeinem Grund Tschechisch lernen, weil sie der tschechischen Kultur einfach verfallen. Unter ihnen findet man auch Martin Becker , mein alter Freund. Wir haben zusammen zwei deutsche Hörspiele geschrieben und jetzt bereiten wir eine Dokumentarsendung für den deutschen und tschechischen Rundfunk über das Altvatergebirge vor, die im Herbst ausgestrahlt werden soll.  So wie ich irgendwie germanofil bin und mir die deutsche Literatur Spaß macht, so ist es bei ihm die Tschechische. Er widmete sich dem Schriftsteller Bohumil Hrabral, schrieb etwas über Ota Pavel und lernt Tschechisch.
Petr: Was würden Sie unseren tschechischen Leser/-innen empfehlen, warum lohnt es sich Deutsch als Fremdsprache wählen?

Jaroslav: Also ich glaube, dass Deutsch absolut wichtig ist, weil es eine Schlüsselsprache für die Verständigung in Mitteleuropa und mit unserer eigenen Vergangenheit ist, die auch Teil der Geschichte Tschechiens ist. Schließlich und endlich kann man in der tschechischen Sprache viele Germanismen entdecken und sie ist uns näher, als die Leute denken. Für mich ist es sehr wichtig und ein großer Vorteil die Sprache zu sprechen und in Deutschland sein zu können. Es ist auch euer großer Vorteil. Selbstverständlich könnt ihr überall auch Englisch sprechen. Ich habe oft das Gefühl, das das Bildungsniveau hier relativ hoch ist. Wenn man aufs dem Gymnasium gegangen ist, spricht man danach seine Fremdsprache gut.  Die Deutschen sind übrigens eine der großen Nationen, die die Fremdsprachen wirklich lernen. Alle sprechen Englisch, Viele lernen Französisch, Russisch oder andere slawische Sprachen. Ich habe doch das Gefühl, wenn Deutsche und Tschechen sich auf Englisch unterhalten ist, der Wortschatz nach etwa drei Stunden aufgebraucht. Im Deutschen haben Sie da einen großen Vorteil.  Ein Muttersprachler kann mehr erzählen und ihr versteht euch leichter.

Petr: Sie haben den Usedome Literaturpreis erhalten, oder ,besser gesagt, erhalten ihn bald. Dieser wird unter anderem verliehen für einen Beitrag zum europäischen Dialog. Was halten sie davon?

Jaroslav: Natürlich freue ich mich sehr über der Preis! Es ist perfekt! Ich würde es aber konkretisieren. In Tschechien ist es so übersetzt, aber auf Deutsch hat das, wofür ich der Preis bekommen habe, einer relativ langen Name. Ich bin froh, dass der Jury meine bestimmte Art von Humor gefällt, denn für mich ist es etwas sehr wichtiges, denn letztlich kann uns dieser Humor retten. Vor mir haben die Autorin Jana Renmarková oder Olga Tokarčuk den Preis gewonnen, das sind Autorinen die ich sehr schätze und deren Geschichten auch überschreiten sind. Dieser Preis ist einfach für Autoren, die Grenzen übergreifen und das macht mir natürlich Freude. Einerseits bin ich froh, dass ich schon wieder Usedom besuchen und da einen Monat lang schreiben kann, denn es ist Teil des Preises, dass ich dort eine bestimmte Zeit in einem Hotel verbringen kann (eine Art Stipendium) und andererseits möchte ich da im Juni beginnen eine neue Geschichte zu schreiben.
Petr: Fühlen Sie sich wie ein Europäer?

Jaroslav: Ich mag eher den Begriff Mitteleuropa. Ich finde die mitteleurpäische Geschichte, die sich in meinen Büchern widerspiegelt,  interessant und es macht mir Spaß festzustellen, wie änlich alles ist. Wie die Bahnhöfe, Eisenbahnen und Schaffner sich ähneln, auch wie die Geshchichten ähnlich sind. Ich habe so eine Mitteleuropaknödeltheorie.(lachen) Diese Theorie gilt ab der Mitte Westdeutschland bis zum Beginn der Ukraine. Ich habe festgestellt, dass man auch in Užghorod Knödel kocht und das ist etwas, das uns verbindet. Es ist so ein schweres Gericht dieser Schweinebraten, Sauerkraut, Knödel und Bier, welches man auch bei uns braut. Wir sind deswegen zu solchem langsamen Denken verurteilt und gleichzeitig auch dazu, in den Kneipen die kurzen Geschichten zu erzählen. Das ist sehr oft die Basis meines Schreibens. Sitzen, hören und sich mit anderen Leuten unterhalten. Es sind daraus schon ein paar Grundlagen meiner Bücher entstanden und auch der Roman Vom Ende des Punks in Helsinki spielt in einer Kneipe.

Petr: Kann es sein, dass die Tschechen nicht dieselbe Verantwortung, im Vergleich zu anderen großen Nationen für die Weltbühne fühlen, weil wir so eine kleine Nation sind?

Jaroslav: Und es immer auf Jemand anderen werfen können? (lachen). Da haben sie vielleicht Recht, aber die Verantwortung tragen wir so oder so und das begreifen wir oft nicht.

Petr: Ich würde gerne noch zur einer anderen Sache zürukkommen. Sie haben irgendwo erwähnt, dass der tschechische Humor ein Exportartikel der Tschechischen Republik ist. Könnte Sie das ein bisschen genauer beschreiben?

Rudiš: Na ja (lachen), das ist zum Beispiel eine von den Sachen, die die Deutschen und Polen an den Tschechen mögen. Es ist der Humor und das wir über uns selbst Spaß machen können. Wahrscheinlich ist es auch die einzige Chance, wie man das Chaos in Mittelleuropa überleben kann. Es ist auch, was man in tschechischen Büchern sucht und schätzt. Wir haben auch eine Figur oder einen Roman, den viele Deutsche kennen und das ist Švejk. Ich sage nicht, dass jeder Deutsche den Roman gelesen hat, aber es gibt viele Deutsche, wie auch österreichische Adaptationen und mit diesem Roman verbinden sie uns sehr oft. Es entstehen wegen ihm bestimmte Stereotype über die Tschechen, weil die Figur für einen echten Tscheche gehalten wird,  wo aber auch etwas dran ist. Ich weiss, dass Švejk vor kurzem in eine neuen deutschen Auflage erschienen ist, weil ich dazu ein Nachwort geschrieben habe. Ich habe gemerkt, wie stark meine Bekannten, die sehr gebildet sind, diesen Roman und den Autor ablehnen, weil sie denken, dass er schuld an den schlechten tschechischen Eigenschaften ist. Ich denke, dass Hašek es dieses Querulantentum und meckern, unsere kleinen Kneipenaufstände, die sich dort abspielen, gelichzeitig auch den Humor, nur sehr genau beschrieben hat. Das ist alles in diesem Buch sehr genau beschreibt. Ich bin der Meinung, dass es ein geniales Buch ist und darum es so großen Anklang in Deutschland gefunden hat. Das ist toll. Es wurde darüber in Deutschland sehr viel geschrieben und die Frankfurter Allgemeine Zeitung hat dazu eine ganzseitige Rezension herausgegeben. Es zeigt, dass das Buch überzeitlich ist und die alte tschechische Geschichte auch etwas über die Gegenwart sagen kann.
Ich bin froh, dass wir das Buch Svejk erwähnt haben, weil ich denke, dass die neue Übersetzung nach 70 Jahren ein kleines Ereignis ist. Es ist eine kritische Ausgabe mit einer großen Menge von Notizen und für die tschechische Literatur, vielleicht auch für die mitteleuropäische, ist die Neuübersetzung ins Deutsch wirklich eine Ereignis. Übrigens wird die tschechische Literatur oder Kultur oft durch die deutschen Ausgaben in der Welt verseitet und Švejk ist nur ein Beispiel. Die erste Übersetzung ins Deutsche, soweit ich weiß, war im Jahre 1926. Übrigens der Hašek hatte es gar nicht so leicht, viele Leute in Tschechien haben ihn gehasst, die Rezensenten haben ihn nicht ernst genommen, trotzdem ist Švejk heutzutage weltweit bekannt.

Petr: Gibt es deutsche Literatur, die Sie unseren Lesern empfehlen könten?

Jaroslav: Die tschechische Litaretur ist hier (Anm.d. Red. in Deutschalnd) weniger vertreten und erstaunlicherweise ist die deutsche neue Lietaratur in Tschechien auch weniger vertreten. Es gibt so einen Trend, die anglosächsissche Literatur und alles aus dem Englisch zu übersetzten und auch aus dem Russisch gib es mehr Übersetzungen. Ich denke sogar, dass die polnische Literatur in Deutschland bekannter ist,  als in Tschechien.
Zurzeit lese ich ein fantastisches Buch von einem jungen Autor,  Saša Stanišič, aus Bosnien, wir sind nämlich beide beim gleichemVerlag Luchterhand. Der tschechische Verlag Labyrint veröffentlichte sein erstes Buch. Sein neues Buch Vor dem Fest ( Před slavností) spielt im Verlauf einer Nacht und eines Nachmittages in einem kleinen Dorf und es ist eine ungeheuer starke und schöne Geschichte. So ein schönes Buch habe ich lange nicht gelesen und ich würde mich freuen, wenn das Buch auch auf Tschechisch erscheinen würde.

 

Themen zu diesem Beitrag: Ahoj.info Interview
Němčina Deutsch Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Čeština Tschechisch Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Stipendia Stipendien Semináře Seminare Studium Studium Cestování Reisen Stáže & práce Praktikum & Arbeit Kultura Kultur News News Blog Blog