Láska při 52. jízdě

3. 6. 2015

Neměli jsme lehké začátky, České dráhy a já. Nadávala jsem na ně, opravdu jsem klela na jejich nádraží, vlaky, spolupracovníky. V úplně prvním blogu jsem je odmítla a přísahala jsem jim věčné nepřátelství. Usmíření se zdálo být stejně tak nemožné jako plynulá angličtina u ženy za přepážkou. A přece se v posledních devíti měsících pokradmo, téměř neznatelně něco změnilo. Nejen každé naučené nové české slovo, které mi dopomohlo koupit správný lístek a dopravit mě ke správnému cíli, ale taky poslední stávka Deutsche Bahn (Německé dráhy) (ne, to je samozřejmě špatně, nakonec stávkovaly  Odbory německých strojvedoucích – chceme zde používat správnou odbornou terminologii), v každém případě tahle stávka, díky které jsem se často zpozdila a jednou jsem vůbec nedorazila k cíli – to všechno dohromady mi umožnilo napsat následující větu, aniž by mi šéfové Českých drah museli držet pistoli u hlavy:

Ráda jezdím s Českými drahami.

Protože je to pokaždé na novo malé-velké dobrodružství, od koupě jízdenky až po opuštění vlaku (přece jen se dají ve většině vlaků otevřít oboje dveře, s trochou štěstí pak stojíte na špatné straně, na kolejích).

Protože se zdržujete na nádražích, která vypadají, jako by byla pozůstatkem z dlouho zapomenutých časů, v nichž definice „nádraží“ nebyla „velká, architektonicky většinou moderní, ale ne obzvláště hezká budova, v níž musí být umístěno knihkupectví a McDonald´s“, ale „místo, na němž zastaví vlak pro nástup a výstup a na kterém se případně nachází stánek“.

Protože má člověk všeobecně pocit  jakoby cestoval časem, když otevře okno, aby si řekl před odjezdem ještě pár slov se svým doprovodem, a když potom sedí v rozhrkaném kupé a pozoruje krajinu posetou stromy, horami a malými vesničkami. I když mi v tomto ohledu definitivně chybí nekonečnost severoněmecké roviny, výhled až na konec světa a krávy!

Kromě toho, protože člověk v českých vlacích nezažije pouze cestu do minulosti, ale taky bradavickým expresem, který se svými kupé a vozíkem se sladkostmi jede do Bradavic. (Nejsem si pořád jistá, jestli je to výhoda nebo nevýhoda, že český vozík se sladkostmi nemá v sortimentu Bertíkovy fazolky Tisíckrát jinak, měla jsem vždycky špatné tušení, že bych snědla fazolku s příchutí holubů z nosu...)

Protože v českých vlacích vždycky cítím náhlou potřebu jet spontánně až na konec světa (i když ho odsud člověk nemůže vidět tak dobře jako v severním Německu). Nebo minimálně do Budapešti. Naproti tomu cítím v německých vlacích vždycky jen náhlou potřebu rychle vlak opustit a mít co největší odstup mezi mnou a další možnou cestou. To může souviset  s nefungující klimatizací, která udržuje teplotu ve vagónech konstantně mezi -10 a +50°, zatímco v českých vlacích můžete jednoduše otevřít okno.
 
Protože v českých vlacích nemusíte mít strach, že usnete, protože průvodčího slyšíte už pět minut předem – koneckonců lístky jednoduše neskenuje, nýbrž je zcela retro razítkuje.

Protože si u tohoto razítkujícího průvodčího můžete koupit lístek až ve vlaku. To když se například spontánně rozhodnete někam jet, a proto musíte běžet přes celé pražské hlavní nádraží, bez toho, abyste mysleli na jízdenku. Nebo s tím, že na jízdenku myslíte, jen nemáte čas si ji koupit.

Protože česká nástupiště nejsou předem daná, ale objevují se na informační tabuli teprve pět minut před odjezdem. A že je to celé tak nějak uvolňující, je celkem paradox.
Protože jsou jízdy českým vlakem společenštější, intensivnější, napínavější. A samozřejmě taky tisíckrát výhodnější.

Proto, a z mnoha dalších důvodů, které mě napadnou teprve zítra, můžu s klidným svědomím, bez toho, abych musela nervózně uhýbat očima, a beze strachu z příští jízdy vlakem, své dřívější výroky na adresu Českých drah asi ne úplně pozměnit , ale aspoň kompenzovat. Jezdím ráda s Českými drahami, i když to trvalo dlouho.

Annika

Témata: Blog

Liebe auf die 52. Fahrt

3. 6. 2015

Wir hatten keinen leichten Start, die tschechische Bahn und ich. Geschimpft habe ich auf sie, richtiggehend gewettert, auf ihre Bahnhöfe, ihre Züge, ihre Mitarbeiter, gleich im ersten Blogbeitrag habe ich sie verschmäht und ewige Feindschaft geschworen, eine Versöhnung schien so weit weg zu sein wie die Ticketschalter-Damen vom fließenden Englisch. Doch in den letzten 9 Monaten hat sich leise schleichend, kaum merklich etwas verändert. Nicht nur jedes Wort Tschechisch, das mich dem richtigen Ticket zum richtigen Ziel näherbrachte, sondern auch der letzte Bahnstreik der Deutschen Bahn (nein, das ist natürlich falsch, schließlich streikte die Gewerkschaft Deutscher Lokomotivführer – wir wollen hier ja fachlich korrekt bleiben), auf jeden Fall dieser Streik da, der mich oft verspätet und einmal gar nicht ans Ziel brachte – das zusammen lässt mich folgenden Satz schreiben, ohne dass die Chefs der Český drahy Pistolen an meine Schläfe halten müssen:

Ich fahre gerne mit der tschechischen Bahn.

Weil das jedes Mal aufs Neue ein kleines großes Abenteuer ist, vom Ticketkauf bis zum Zugverlassen (immerhin lassen sich in den meisten Zügen beide Türen öffnen – mit Glück steht man dann auf der falschen Seite auf den Bahnschienen).

Weil man an Bahnhöfen hält, die aussehen, als wären sie aus längst vergessenen Zeiten übrig geblieben, in denen die Definition von „Bahnhof“ nicht „Großes, architektonisch meist modernes aber nicht besonders schönes Gebäude, in dem ein Buchladen und ein McDonald´s untergebracht sein müssen“ war, sondern „Ort, an dem der Zug zum Ein- und Aussteigen hält und an dem es eventuell eine Hütte gibt“.

Weil man allgemein das Gefühl einer Zeitreise hat, wenn man das Fenster öffnet, um sich mit den verabschiedenden Personen vor der Abfahrt zu unterhalten und wenn man dann im klapprigen Abteil sitzt und auf eine Landschaft aus Bäumen, Bergen und kleinen Dörfern schaut. Auch wenn mir in dieser Aussicht definitiv die Unendlichkeit des norddeutschen Flachlandes, der BIs-zum-Ende-der-Welt-Ausblick fehlen – und die Kühe!

Außerdem, weil man in tschechischen Zügen nicht nur eine Reise in die Vergangenheit, sondern auch in den Hogwarts-Express macht, der mit seinen Abteilen und dem Süßigkeitenwagen hogwärts fährt. (Ich bin mir noch nicht sicher, ob es ein Gewinn oder ein Verlust ist, dass der tschechische Süßigkeitenwagen Bertie Bott´s Bohnen in allen Geschmacksrichtungen nicht im Sortiment hat – ich hatte immer einen leichten Argwohn gegen die Vorstellung, Popelbohnen zu essen...)

Weil ich in tschechischen Zügen immer das plötzliche Bedürfnis verspüre, spontan bis ans Ende der Welt zu reisen (auch wenn man das nicht so gut sehen kann wie in Norddeutschland). Oder zumindest bis nach Budapest. In deutschen Zügen hingegen verspüre ich immer nur das plötzliche Bedürfnis, den Zug schnell zu verlassen und möglichst fix möglichst viel Abstand zwischen mich und eine weitere mögliche Fahrt zu bringen. Das kann allerdings auch an den nicht funktionierenden Klimaanlagen liegen, die die Wagen im Sommer konstant zwischen – 10 ° und + 50 ° halten, wohingegen man in tschechischen Zügen ja einfach das Fenster öffnen kann.

Weil man in tschechischen Zügen keine Angst davor haben muss, einzuschlafen, weil man den Ticketkontrolleur schon fünf Minuten vorher hört – schließlich scannt der nicht einfach nur ein, sondern stempelt ganz retro noch ab.

Weil man bei diesem abstempelnden Kontrolleur die Tickets auch noch im Zug kaufen kann, wenn man zum Beispiel spontan entschieden hat, sonstwohin zu fahren, und deswegen durch den ganzen Prager Hauptbahnhof rennen muss – ohne an das Ticket zu denken. Oder mit „An das Ticket denken“, aber ohne Zeit dafür.

Weil die tschechischen Bahngleise vorher nie feststehen, sondern erst fünf Minuten vorher auf der Abfahrtstafel stehen, und dass das Ganze irgendwie entspannter macht – was eigentlich paradox ist.

Weil das tschechische Zugfahren gemeinschaftlicher, intensiver, spannender ist. Und natürlich so unglaublich viel günstiger.

Darum, und wegen all der Gründe, die mir erst morgen einfallen werden, kann ich guten Gewissens, ohne nervös mit dem Auge zu zucken und ohne Angst vor der nächsten Bahnfahrt vielleicht nicht meine früheren Aussagen revidieren, aber doch ausgleichen. Ich fahre gerne mit der tschechischen Bahn – auch wenn es gedauert hat.

Annika

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Studium Studium Blog Blog News News Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Semináře Seminare Stáže & práce Praktikum & Arbeit Cestování Reisen Stipendia Stipendien Čeština Tschechisch Němčina Deutsch Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Kultura Kultur