Možná pantomimicky

28. 5. 2015

Aneb jak jsem přišla k tomu, žít bez hlasu, a jiná dobrodružství. Vezmu to ale raději po pořádku.

Celé dobrodružství posledních dní začalo minulé pondělí, když jsme navštívili „Dult“ (regensburská pivní slavnost, při níž se pijí tupláky a za doprovodu typicky bavorské hudby se tančí na lavicích). Pro mě vznikl problém tím, že je Dult vždycky spojen se zábavnými atrakcemi, které stojí na Dult-náměstí. Upřímně musím říct, že opravdu nejsem příznivcem těchto zábavných atrakcí. Všechno bylo v pořádku až asi do třičtvrtě na jedenáct. Pak přišla Lenka spolu s naším americkým spolubydlícím s bláznivým nápadem, jednu z těchto atrakcí vyzkoušet. Byla to vlastně jejich poslední šance, protože Dult v 11 zavírá. Tak si jednu atrakci vybrali a já jsem měla v plánu čekat na ně pěkně dole na ulici. V té době jsem ale ještě neznala jejich plán. V klidu jsem si tam tak stála až do doby, než mi spolubydlící vtiskl něco do ruky. Byl to chip na tuhle atrakci. Chvíli jsem se ještě pokoušela vzdorovat, ale bylo mi to málo platné. Se smrtí v očích a slovy „Nesnáším Tě!“ jsem vlezla na atrakci, zapnula si bezpečnostní popruhy a chtěla utéct. Pak se celá konstrukce začala houpat a točit dokola. Překvapivě to byla zábava a fakt mě to bavilo. To jsem nečekala. Takže jsem nakonec byla ráda, že jsem byla donucena překonat svůj strach.

Dult příběh ale ještě neměl být u konce. Ačkoliv tentokrát je Dult spíše na okraji. Další den se konala v Regensburku Runda – setkání obou našich kanceláří. Strávili jsme celé dva dny v chladném sklepě jedné restaurace. Vlastně ne celé dny. To by byl při takovém slunečném počasí hřích. My, já a Lenka, jsme využily příležitosti, že praktikantka z Plzně byla v Regensburku poprvé a ujaly jsme se milé povinnosti ukázat jí město. Následovala společná večeře, při které se nám podařilo rozesmát všechny kolegy. Samozřejmě jsme praktikantce musely ukázat taky Dult, protože něco takového nevidí člověk každý den, tak jsme se vydaly na cestu. Ale špatným směrem. Nebo vlastně ne úplně špatným, zvolily jsme pouze delší cestu, jedinou kterou jsme znaly. Ale byly jsme svedeny z nesprávné cesty a poslány správným směrem.

O dva dny později se konal náš seminář v Železné Rudě. O tom jsme už ale podrobně informovali tady. Co se týká mých zážitků ze semináře, nechala jsem v Čechách svůj hlas. Naštěstí až v neděli. V sobotu večer jsme vyzkoušeli různé metody, jak mě uzdravit. Bolest v krku byla pryč, ale spolu s ní i hlas. Pravděpodobně už nejsem zvyklá na tolik čerstvého vzduchu. A to jsem přitom vyrostla skoro v lese. Mezitím se ze mě asi stala kancelářská krysa. Snad ale nejsem ještě úplně ztracená. :)

Můj stav se bohužel nezlepšil ani do úterý, kdy jsem měla moderovat náši týmovou poradu. Jedna věta a to bylo všechno, co jsem zvládla. A ta intonace k tomu. To bylo podruhé za sedm dní, co se mi podařilo rozesmát všechny kolegy. Tentokrát to trvalo docela dlouho, než se zase uklidnili. A to jsem chtěla říct jen, že, když bych měla tým moderovat, mohla bych to udělat pantomimicky. Se slovem „pantomimicky“ to ale neklaplo tak, jak jsem si představovala. Tóny byly příliš vysoké na to, abych je mohla vyslovit a k tomu se dostavil ještě „tuberácký“ kašel. Tak jsem slovo radši předala Lence. Jen pro jistotu.

Po dvou dnech přecházení mé nemoci, to už dále nešlo, a ve středu jsem musela zůstat doma. To jsem mohla celý den strávit v posteli, to taky není špatné. :) K tomu se ze mě stal komplic přípravy balíčku s překvapením pro Lenku, a to balíčku s překvapením ve formě návštěvy. Fakt mě to bavilo. A protože už mi ve čtvrtek bylo zase lépe, mohla jsem s těmi dvěma strávit velmi hezké odpoledne.

Teď už můžu zase mluvit, můj hlas sice ještě nezní jako dřív, ale pořád doufám, že se někdy vrátí.

Tak zase příště!

Monika

 

Témata: Blog

Vielleicht pantomimisch

28. 5. 2015

Oder wie ich dazu gekommen bin, ohne Stimme zu leben und andere Abenteuer. Ich erzähle es aber lieber der Reihe nach.

Das ganze Abenteuer der letzten Tage begann am vorigen Montag, als wir die Dult (ein Bierfest hier in Regensburg, bei dem man Maße trinkt und in Begleitung der typisch bayrischen Musik-Töne auf den Bänken tanzt) besuchten. Das Problem für mich war, dass die Dult immer mit Vergnügungsattraktionen verbunden ist, die auf dem Dultplatz stehen. Ich muss sagen, dass ich gar kein Vergnügungsattraktionen-Freund bin. Alles war in Ordnung bis um ungefähr Viertel vor elf. Dann trafen Lenka und unser amerikanischer Mitbewohner die verrückte Entscheidung, eine von diesen Attraktionen zu besuchen. Es war eigentlich die letzte Chance, weil die Dult um 11 zumacht. So wählten die beiden eine Attraktion aus und ich hatte vor, unten auf der Straße zu warten. Zu dieser Zeit kannte ich aber ihren Plan noch nicht. Ganz ruhig stand ich da, bis mir plötzlich der Mitbewohner etwas in die Hand drückte. Es war ein Chip für diese Attraktion. Eine Weile versuchte ich noch, Widerstand zu leisten, aber es war nur wenig wirksam. Mit dem Tod vor Augen und den Worten „Ich hasse dich!“ betrat ich die Attraktion, befestigte die Schutzgurte und wollte weglaufen. Dann begann die ganze Konstruktion schaukeln und sich im Kreis drehen. Überraschenderweise war es ein Vergnügen und machte Spaß! Das hatte ich nicht erwartet. Also war ich letztendlich froh, dass ich gezwungen war, meine Angst zu überwinden.

Die Dult-Geschichte sollte noch nicht zu Ende sein. Obwohl diesmal die Dult eher am Rande steht. Am nächsten Tag fand in Regensburg unsere Runda statt – ein Treffen von unseren beiden Büros. Wir verbrachten zwei Tage mit Besprechungen im schönen kalten Keller eines Restaurants. Eigentlich nicht die ganze Tage. Das wäre bei solch sonnigen Wetter eine Sünde gewesen. Wir, ich und Lenka, nutzten die Gelegenheit aus, dass eine Praktikantin aus Pilsen zum ersten Mal in Regensburg war, und übernahmen gerne die nette Pflicht, ihr die Stadt zu zeigen. Dann folgte ein gemeinsames Abendessen, bei dem es uns gelang, alle Kollegen zum Lachen zu bringen. Natürlich mussten wir der Praktikantin auch die Dult zeigen, weil man so etwas nicht jeden Tag sieht, also machten wir uns auf den Weg. Aber in die falsche Richtung. Oder nicht ganz die falsche, wir wählten nur einen längeren Weg, den einzigen, den wir kannten. Aber wir wurden aus dem falschen Weg in die richtige Richtung geschickt.

Zwei Tage später folgte dann unser Seminar in Železná Ruda. Darüber berichteten wir schon ausführlich hier. Was meine Erlebnisse vom Seminar betrifft, so ließ ich in Tschechien meine Stimme. Zum Glück erst am Sonntag. Wir haben am Samstagabend verschiedene Methoden versucht, mich zu heilen. Die Halsschmerzen waren weg, aber die Stimme auch. Wahrscheinlich bin ich nicht mehr an so viel frische Luft gewöhnt. Und dabei bin ich fast im Wald aufgewachsen. Inzwischen wurde ich vielleicht eine Büroratte. Hoffentlich bin ich aber noch nicht verloren. :)

Mein Zustand besserte sich leider nicht bis Dienstag, als ich unsere Teamsitzung moderieren sollte. Ein Satz und das war alles, was ich schaffen konnte. Und die Intonation dazu.  Das war das zweite Mal in 7 Tagen, dass es mir gelang, alle Kollegen zum Lachen zu bringen. Diesmal dauerte es ziemlich lange, bis sie wieder ruhiger wurden. Ich wollte sagen, dass, wenn ich das Team moderieren sollte, ich es pantomimisch machen könnte. Mit dem Wort „pantomimisch“ klappte es aber leider nicht so, wie ich mir vorstellte. Die Töne waren zu hoch, als dass ich sie aussprechen konnte, und dazu kam noch „Tuberkulosehusten“ hinzu. Dann übergab ich das Wort lieber an Lenka. Nur zur Sicherheit.

Nach zwei Tagen, an denen ich meine Krankheit übergegangen habe, ging es so nicht weiter und ich musste am Mittwoch zu Hause bleiben. Da konnte ich den ganzen Tag im Bett verbringen, auch nicht schlimm. :) Dazu wurde ich Komplize bei der Vorbereitung eines Überraschungspakets für Lenka, und zwar eines Überraschungspakets in Form eines Besuchs. Es machte mir wirklich Spaß. Und da es mir am Donnerstag wieder besser ging, konnte ich mit den beiden einen sehr schönen Nachmittag verbringen.

Jetzt kann ich wieder sprechen, meine Stimme klingt zwar noch nicht wie früher, aber ich hoffe, dass sie irgendwann noch zurück kommt.

Bis bald!

Monika

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Studium Studium Kultura Kultur Němčina Deutsch Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Semináře Seminare Blog Blog News News Cestování Reisen Stáže & práce Praktikum & Arbeit Čeština Tschechisch Stipendia Stipendien