Oh Česky, ty jsi wunderfurchtbar

10. 8. 2015

Co člověk potřebuje, aby se perfektně naučil česky?

a) rozuzlovač jazyka

b) veeelmi vysokou schopnost vzdorovat pocitu beznaděje

c) pivo (aby zapomněl na beznaděj, pokud by schopnost vzdorovat jí selhala)

Správná odpověď je: Ani jedno z toho nemůže člověk použít, protože naučit se perfektně česky je nemožné. Přesto se o to u Tandemu každý rok pokoušejí a posílají dobrovolníky na konci dobrovolného roku do letní jazykové školy na intenzivní kurzy češtiny, aby se o tuto nemožnost alespoň pokusili. Letos je to pro mě a Susanne bez rozuzlovačů jazyka, zato s celý rok nepřetržitě pěstovanou schopností vzdorovat pocitu beznaděje a množstvím piva do Prahy na Language School of Slavistic Studies. Vedle seznamu vzpomínek na překrásné dny se supercool lidmi se tady rozroste taky můj zcela soukromý seznam toho, co jsem se naučila česky. Několik důvodů, proč je čeština jedna z nejotřesnějších řečí na světě, a přesto jedna z těch, které se vyplatí se učit:

1. V češtině je pocitově každé druhé sloveso zvratné: Člověk se učí, dívá se na televizi a taky se usmívá. Zatímco pro mě to znamená, přidávat pořád nějaké „se“ a „si“, jejichž souvislost je pro mě nepochopitelná, znamená to pro Čechy vynechávat v němčině skoro všechna „sich“. To mě potom přivádi k tomu, že mám v noci sny o zvratných zájmenech, která mě pronásledují, ale taky, že Čech se rád někdy vysvlékne – a sice ne v převlékací kabince, ale na úřadě evidence obyvatel. (pozn. německy: sich ausziehen – vysvléknout se, ausziehen – vystěhovat se).

2. Němčina – jako údajně tak přesná řeč – mě už dlouhou dobu staví pořád dokola před stejný problém při telefonování s vtipnými tatínky mých kamarádek. Zní to často totiž asi takto: „Müller*?“ „Ehm, halo, tady je, ehm Annika, můžu mluvit s  Annou*?“ „Ano, to určitě můžeš, hahahahaha!“ Čeština mi pro můj problém nabízí úplně jednoduché řešení: Mají totiž dvě různá slova pro německé „moct“ – „smět“ (ve smyslu dovolit něco udělat) a „moct“ (být schopen něco udělat). To je, krátce řečeno, velkolepé a hodné převzetí.

* jména byla redakcí pozměněna

3. V Česku jsou lidé nejen velmi ekonomičtí, co se písmen týká, když místo německého sch používají š, ale taky co se týká větných členů. Když nechci bezpodmínečně zdůraznit, že se jedná o mě nebo o tebe nebo o někoho jiného, jednoduše osobní zájmeno vypustím. A že člověk údajně potřebuje člen, s tímto názorem je Německo tak jako tak velmi zaostalé, k lítosti všech, kteří se učí němčinu. Bez nezbytných členů a zájmen je každá věta v češtině tak krátká, že hlídač v ZOO je větou „Chci tučňák!“ doufejme stále zaskočen, zatímco já už s jedním utíkám pryč.

Předtím než se teď vydám ven, abych si užila sluníčka v posledních dnech v Česku (fňuk) a společně s ostatními střídavě nedokonavě a dokonavě napsala, přepsala, opsala a sepsala mé domácí úkoly, chci na konci tohoto lingvisticky zcela nekorektního seznamu předem něco uvést na pravou míru: Učím se česky hrozně ráda. Určitě skoro tak ráda, jako se všichni Češi učí němčinu.

Se slunečnými a asi prozatím posledními pozdravy tentokráte z Prahy

Annika

Témata: Blog

Oh Cesky, ty jsi wunderfurchtbar

10. 8. 2015

Was braucht man, um perfekt Tschechisch zu lernen?

a) einen Zungenentknoter

b) eine seeehr hohe Verzweiflungsresistenz

c) BIer (um die Verzweiflung zu vergessen, sollte die Resistenz durchbrochen worden sein)

Die richtige Antwort ist: Nichts davon kann man gebrauchen, weil perfekt Tschechisch lernen eine Sache der Unmöglichkeit ist. Trotzdem versucht man bei Tandem jedes Jahr dieser Unmöglichkeit ein kleines Stückchen näher zu kommen und schickt die Freiwilligen zum Ende des Jahres auf eine Intensiv-Sommersprachschule. Dieses Jahr geht es für Susanne und mich ohne Zungenentknoter, dafür aber mit einer in einem Jahr stetig gewachsenen Verzweiflungsresistenz und einer Menge Bier nach Prag zur Language School of Slavistic Studies. Neben der Liste mit Erinnerungen an wunderschöne Tage mit supercoolen Leuten bekommt hier auch meine ganze private Tschechischlernliste Zuwachs. Ein Auszug aus den Gründen, warum Tschechisch eine der fürchterlichsten Sprachen der Welt ist und trotzdem eine der lernenswertesten:

1. Im Tschechischen ist gefühlt jedes zweite Verb reflexiv: Man lernt sich, man schaut sich Fernsehen und dann lächelt man sich. Während das für mich bedeutet, ständig irgendwelche "se"s und "si"s einzufügen, deren Zusammenhang ich nicht nachvollziehen kann, bedeutet das für alle Tschechen, im Deutschen fast alle "sich"s wegzulassen. Das führt dann nicht nur dazu, dass ich nachts von mich verfolgenden Reflexivpronomen träume, sondern auch, dass der Tscheche sich gerne mal auszieht - und zwar nicht in der Umkleidekabine, sondern beim Einwohnermeldeamt.

2. Deutsch - als angeblich so präzise Sprache - stellte mich lange Zeit immer vor ein großes Problem bei Telefonaten mit den witzigen Vätern meiner Freundinnnen. Das hörte sich nämlich oft ungefähr so an: "Müller*?" "Äh, hallo, hier ist, äh, Annika, kann ich mal die Anna* sprechen?" "Ja, das KANNST du bestimmt, hahahahaha!" Tschechisch hätte für mein Problem eine ganz einfache Lösung geboten: Hier gibt es nämlich einfach zwei verschiedene Worte für können (im Sinne von erlaubt sein etwas zu tun) und können (im Sinne von in der Lage sein etwas zu tun). Das ist - kurz gesagt - grandios und übernehmenswert.

* Name von der Redaktion geändert

3. In Tschechien ist man nicht nur buchstabentechnisch sehr ökonomisch, wenn aus dem sch ein š wird, sondern auch satzgliedermäßig: Wenn ich nicht unbedingt betonen möchte, dass es um mich oder dich oder wen auch immer geht, schmeiße ich das Personalpronomen einfach weg. Und dass man angeblich Artikel braucht, mit der Meinung ist Deutschland ja sowieso sehr rückständig - zum Leidwesen aller Deutschlernenden. Ohne notwendige Artikel und Pronomen wird auf Tschechisch jeder Satz so kurz, dass der Zoowärter von "Chci tučňák!" ("Ich will einen PInguin!") hoffentlich noch ganz überrascht ist, während ich schon mit einem davon laufe.

Bevor ich mich nun nach draußen begebe, um im Sonnenschein die letzten Tschechien-Tage (schnief) zu genießen und mit den anderen meine Hausaufgaben abwechselnd imperfektiv und perfektiv auf-, um-, ab- und niederzuschreiben, möchte ich ans Ende dieser linguistisch völlig inkorrekten Liste eine vorabige Richtigstellung stellen: Ich lerne sehr gerne Tschechisch. Sicherlich fast so gern, wie alle Tschechen Deutsch lernen.

Mit sonnigen und vermutlich vorerst letzten Grüßen diesmal aus Prag,

Annika

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Stáže & práce Praktikum & Arbeit Kultura Kultur Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Semináře Seminare Čeština Tschechisch News News Blog Blog Cestování Reisen Stipendia Stipendien Němčina Deutsch Studium Studium