Stát se dospělým?

24. 3. 2016

Kde bych měla začít?

Je poločas!

Sekunda za sekundou, minuty, hodiny, dny se mění v týdny, v měsíce, půl roku, rok  15 778 463 sekund

Když to člověk srovná s časem, který jsem strávila ve škole, může se to někomu zdát už trochu vtipné ale vlastně to je jako polovina života.

Jak by to člověk tak pěkně řekl?

- Není rok v jednom životě, nýbrž jeden život v jednom roce-

A to nesmyslné na tom je to, že na jednu stranu jsem už dospěla, zatímco na tu druhou jsem stále mohla být dítětem.

Byla jsem otevřená, upřímná, beztarostná, a spontánní.

Škádlit se, sázet se, kdo doběhne dříve, vtipně se šklebit na fotkách, vyvádět pořádný chaos, hrát bláznivě v divadle, respektive bláznit. Vyprávět historky u táboráku, jíst písmenkovou polévku a třesoucí se želatinu, brečet smíchy.

Kdy jsem se naposledy nechala začarovat v cirkuse?

Kdy naposledy jsem se tolik radovala při převlékání a malování se?

Česká nostalgie mne pohltila.

Pokaždé když koukám na Krtečka, nebo vidím  za starým oknem vlaku míjející se hrady, vzpomínám na své vlastní dětství.

Česko se pro mne stalo takovu mojí vlastní malou pohádkou.

To bylo jednou…

- Mýdlové bubliny-

Rozplynou se rychle, než je vůbec stačíme chytit.

Stejně tak jsem to zažila, zažívám a zažiji.

Stejně tak, jako tenkrát na tom tržišti v Norimberku, kde vytvářel jeden pán bubliny a nechával je prasknout a opět je vytvořil a zase nechal prasknout.

 „Nechte foťák být !“

Byla to více výzva, než prosba, která mne poprvé za dlouhou dobu nechala dívat se na svět jinýma očima.

Ne skrz foťák. Ne tím hektickým pohledem stranou.

Jednoduše jstem stála a viděla to, cítila.

Momenty nemůže člověk jednoduše zachytit, musí je prožít.

A co vám pak zůstane, nejsou většinou fotografie, nýbř vzpomínky a pocity.

To jsou příběhy, které píše život, a kterými mne stále poučuje.

Jsou to první kroky, které člověk pravděpodobně činí, ty nejdůležitější.

- Nashledanou Mama hotel -

S tím začíná doba převzetí zodpovědnosti a sice nežít už jen sám pro sebe, nýbrž také pro ostatní.

Například já jsem vzala na vědomí, že jsem se během mého EVS roku vedle role učícího se, přijala také roli učitele . To je jedna z těch zcela nových životních zkušeností, které člověk získává.

Ale žádný další vývoj, reflexe, ani přemýšlení nejde bez toho, aniž by byl člověk trochu beztarostný, jinak by se z toho člověk brzy zbláznil.

Závěr: být dospělým je pěkné a dobré, ale nezapomeňte zůstat býti tak trochu dítětem a to navždy.

Pauline

 

 

 

 

Témata: Blog

Erwachsen Werden?

24. 3. 2016

Wo soll ich anfangen?

Es ist Halbzeit!

Sekunde um Sekunde, Minuten, Stunden, Tage werden zu Wochen, zu Monaten, einem halben Jahr, 15 778 463 Sekunden

Wenn man das mit der Zeit vergleicht, die ich in der Schule verbracht habe, kann einem das schon lächerlich klein erscheinen aber eigentlich fühlt es sich wie ein halbes Leben an.

Wie sagt man so schön?

- Es ist kein Jahr in einem Leben sondern ein Leben in einem Jahr -

Und das Unsinnige daran ist, dass ich zum einen um einiges erwachsener geworden bin aber zum anderen auch wieder mal Kind sein durfte.

Ich war offen, ehrlich, sorglos, spontan, unkompliziert.

Streiche spielen, um die Wette rennen, Grimassen-Fotos machen, ganz großes Chaos veranstalten, im Theater verrückt spielen beziehungsweise verrücktspielen, Lagerfeuergeschichten erzählen, Buchstabensuppe und Wackelpudding essen, vor lauter Lachen weinen müssen.

Wann habe ich mich das letzte Mal im Zirkus so verzaubern lassen?

Wann habe ich das letzte Mal so viel Freude beim Verkleiden und Schminken gehabt?

Die tschechische Nostalgie hat mich eingeholt.

Jedes Mal wenn ich den kleinen Maulwurf oder die Burgen an den alten Zugfenstern vorbeiziehen sehe, fühle ich mich an meine eigene Kindheit zurückerinnert.
Tschechien ist für mich zu meinem eigenen kleinen Märchen geworden.

Es war einmal...

- Seifenblasenmomente -

Schneller vergangen, als man sie überhaupt (be)greifen kann.

Genauso habe ich es erlebt, erlebe ich es und werde ich es erleben.

Genauso wie damals auf dem Markplatz in Nürnberg, wo dieser Mann Seifenblasen formte und zerplatzen ließ und wieder formte und wieder zerplatzen ließ.

 „Lassen Sie mal die Kamera unten!“

Das war mehr Aufforderung als Bitte und es hat mich zum ersten Mal seit langem wieder bewusst sehen lassen.

Nicht durch die Kamera. Nicht in einem hektischen Seitenblick.

Ich stand einfach da und habe es gesehen, gespürt.

Momente kann man nicht einfach festhalten, man muss sie leben.

Und was bleibt, sind meistens nicht die Fotos sondern die Erinnerungen und Gefühle.

Das sind Geschichten, die das Leben schreibt und die mich immer mehr dazulernen lassen.

Es sind die ersten Schritte, die man tut und wahrscheinlich, die bedeutsamsten.

- Auf Wiedersehen Hotel Mama -

Damit beginnt auch die Zeit Verantwortung zu übernehmen und zwar nicht mehr nur für sich selbst, sondern auch für andere.

Ich - zum Beispiel - habe richtig wahrgenommen, wie ich im Verlauf meines EFD-Jahres neben der Rolle des Lerners, auch die des Lehrers eingenommen habe. Das ist eine dieser ganz neuen Lebenserfahrungen, die man macht.

Aber kein Weiterentwickeln, Reflektieren, Selbstdenken ohne auch mal ein bisschen Sorglosigkeit, sonst geht man daran kaputt.

Fazit: Erwachsen Werden schön und gut, aber vergesst nicht ein bisschen Kind zu bleiben, für immer.

Pauline

 

 

 

 

 

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Kultura Kultur Cestování Reisen Stipendia Stipendien Semináře Seminare Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement Němčina Deutsch Studium Studium Stáže & práce Praktikum & Arbeit News News Blog Blog Čeština Tschechisch Ahoj.info interview Ahoj.info Interview