Zase to jídlo!

13. 2. 2015

Naposledy Lenka popisovala, jak smutno nám teď je na naší koleji. Ačkoli nepraktikuji její taktiku s Nutellou, protože ta opravdu nevyřeší žádné problémy, spíše vede k dalším, jako např. závislosti na cukru (mimochodem velké téma u našich hochů na koleji), nacházím v téhle depresivní době i něco pozitivního.

Vlastně souvisí některá tahle pozitiva taky s jídlem. Jaký lepší okamžik si totiž člověk může vybrat pro uspořádání společného oběda nebo spíše večeře, než odjezd. K tomu musím dodat, že tohle jídlo byl nápad našeho bývalého spolubydlícího, který v téhle přechodné době před odjezdem bydlel úplně jinde. Původní myšlenka byla sejít se ve tři hodiny v kuchyni a tam společně vařit. Ve tři jsme tam samozřejmě byly pouze já s Lenkou, ale později se celá místnost docela zaplnila. Nedokážete si představit, jak zajímavé je pozorovat tolik cizinců s jejich rozdílnými zvyklostmi při vaření. Na konci vypadala kuchyně jako po výbuchu, ale zvádli jsme připravit spoustu opravdu výborného jídla a potom jej taky sníst, což bylo možná ještě těžší než to vaření. J Po dezertu a pravé turecké kávě nás opravdu mrzelo, že jsme takováto odpoledne neorganizovali častěji.

Nejvtipnější na tom všem bylo, že když už jsme všichni s plnými bříšky leželi v postelích, přišli Indové, kteří bydlí dole, a pozvali nás na společnou večeři další den. Vařit měli samozřejmě oni. Pravděpodobně jsme je inspirovali. Zpětně musím uznat, že to byl víkend pro naše žaludky opravdu náročný, ale taky dost zábavný. Podobně jako spousta dalších dní během téhle dobrovolné služby, na které nikdy nezapomenu.

Druhou pozitivní věcí na těchhle dnech byla práce. Blíží se náš seminář ve Waldmünchenu. Na konci minulého týdne byla uzávěrka přihlášek a nás hrozně potěšilo, kolik přihlášek jsme nakonec dostali. Samozřejmě pak přišla ta těžší část, a to rozhodnout, kdo se může zúčastnit a kdo ne. Nechtěli jsme nikomu zničit život odmítnutím. Já si vylosovala černého Petra a musela jsem rozeslat odpovědi typu Ne. Naštěstí je tady ještě náš druhý seminář v květnu, tak mé svědomí nemuselo tolik trpět.

Nyní nám nezbývá nic jiného, než se těšit na nadcházející dny a očekávat, co se bude dít. Bude to, jako vždycky, velké překvapení!

Tak zase příště!

Monika

Témata: Blog

Schon wieder Essen!

13. 2. 2015

Beim letzten Mal hat Lenka darüber berichtet, was für eine traurige Situation jetzt in unserem Wohnheim eingetreten ist. Obwohl ich nicht Lenkas Taktik mit Nutella praktiziere, weil sie wirklich keine Probleme löst und nur zu anderen wie z.B. Zuckersucht (eigentlich ein großes Thema für die Jungen bei uns) führt, kann ich auch in dieser depressiven Zeit etwas Positives finden.

Eigentlich hängen einige dieser positiven Dinge wieder mit dem Essen zusammen. Denn welchen Zeitpunkt kann man besser dafür wählen, ein gemeinsames Mittag-/Abendessen zu organisieren, als die Abschiedszeit. Dazu muss ich sagen, dass dieses Essen die Idee unserer Ex-Mitbewohner war, die in der Übergangs-Vorabreisezeit irgendwo anders gewohnt haben. Der ursprüngliche Gedanke war ein Treffen um 15:00 Uhr, um dann zusammen zu kochen. Um 15 Uhr waren natürlich nur ich und Lenka in der Küche, aber später  war der Raum schon ziemlich voll. Ihr könnt euch nicht vorstellen, wie interessant es ist, so viele Ausländer mit unterschiedlichen Kochgewohnheiten zu beobachten. Am Ende sah die Küche wie nach einer großen Explosion aus, aber wir haben es geschafft, sehr viel leckeres Essen zuzubereiten und danach auch zu essen, was vielleicht noch schwieriger als das Kochen war. J Nach dem Dessert und dem wahren türkischen Kaffee tat es uns nur leid, dass wir solche Nachmittage nicht öfters gemacht haben. 

Das Witzigste war aber, dass, als wir schon alle mit vollem Bäuchlein in unseren Betten lagen, die Inder kamen, die unten wohnen, und uns zu einem gemeinsamen Abendessen am nächsten Tag einluden. Kochen sollten natürlich sie. Wahrscheinlich haben wir sie inspiriert. Rückblickend muss ich sagen, dass es ein für unsere Magen ein wirklich anstrengendes, aber auch unterhaltsames Wochenende war. Ähnlich wie auch andere Tage während dieses Freiwilligendienstes, die ich nie vergesse.

Die zweite positive Sache in diesen Tagen war dann die Arbeit. Es nähert sich unser Seminar in Waldmünchen. Diese Woche war mit dem Anmeldeschluss verbunden und wir konnten uns freuen, weil wir wirklich viele Anmeldungen bekommen haben. Natürlich kam dazu auch der schwere Teil, in dem wir entscheiden mussten, wer an unserem Seminar teilnehmen kann und wer nicht. Wir wollten aber kein Leben mit einer Absage zerstören. Ich habe den schwarzen Peter gelost und musste die Nein-Antworten verschicken. Zum Glück gibt es noch das zweite Seminar im Mai, also  musste mein Gewissen nicht so sehr leiden.

Jetzt bleibt es uns nichts anderes übrig, als uns auf die kommenden Tage zu freuen und zu erwarten, was passieren wird. Es wird, wie immer, eine große Überraschung!

Bis bald.

Monika

Themen zu diesem Beitrag: Blog
Semináře Seminare News News Ahoj.info interview Ahoj.info Interview Studium Studium Cestování Reisen Stipendia Stipendien Stáže & práce Praktikum & Arbeit Čeština Tschechisch Němčina Deutsch Blog Blog Kultura Kultur Dobrovolnictví Freiwilliges Engagement